Jsem na konci. Na konci a zároveň na začátku. Na konci těhotenství a na začátku mateřství. Od teď už můj život nebude nikdy takový, jaký byl doposud. Bude se dělit na čas bezdětný a čas dětný.


A tak bilancuji, rekapituluji, loučím se, vzpomínám a nostalgicky uzavírám další kapitolu svého života. Nelituji, jen vím, že něco krásného končí, aby mohlo něco moc krásného začít.

V životě přichází etapy, které jsou nějakým způsobem zlomové, etapy, které náš život posunou jiným směrem.

Vzpomínám na čas, kdy jsem vycházela základní školu a já si připadala najednou dospělejší… vždyť už ze mě bude středoškolák. Skončilo období neučení, najednou mi páni učitelé začali vykat a já jsem byla v životě dál.

Když jsem pak končila školu střední, bylo to podobné. Na jednu stranu mi bylo líto, že ten čas končí, bylo to pro mě období velké nejistoty, protože jsem asi dva měsíce nevěděla, na které škole budu pokračovat dál, netušila jsem, kterým směrem se bude můj život ubírat. Na druhou stranu jsem byla opět výš. Měla jsem ukončené středoškolské vzdělání, připadala jsem si zase o kus dospělejší, už jsem byla v profesním životě „aspoň něco“.

Další tři roky jsem strávila na vyšší škole, kterou jsem úspěšně dokončila. Byl to čas odloučení od „máminy sukně“, protože jsem bydlela na internátě, byl to čas většího osamostatnění a období profesně mě hodně rozvíjející. A zase přišlo loučení, rekapitulace, konec. Najednou končilo období krásného studování a já jsem věděla, že teď už budu „jen“ chodit do práce.

Do zaměstnání jsem se moc těšila, ale zároveň mi bylo trochu líto, že už nikdy nebudu studovat, protože mě to svým způsobem bavilo. I když jsem klidně jít studovat mohla, měla jsem jasno v tom, že chci jít pracovat. A opět jsem byla dál. Byla jsem člověk pracující, nemusela jsem se učit, vydělávala jsem, mohla jsem si něco koupit za své peníze.

Potom přišel konec období svobodného. Vdávala jsem se, odcházela jsem z rodného domu, najednou jsem měla začít bydlet někde jinde, s někým jiným. Ze slečny se stala paní. Opět zlom v životě jak mraky a já i tehdá nostalgicky vzpomínala, ukápla slzu, že to končí a že odcházím z domu a s nejistým krokem vyrážela vstříc životu novému. Můj život se změnil jako nikdy před tím. Ale zase jsem byla o level výš. Byla jsem paní, najednou paradoxně více svobodná, samostatná, více sama sebou.

Potom jsem otěhotněla a já se velice, opravdu velice těžko loučila se svým zaměstnáním, které mě tolik naplňovalo, bavilo a těšilo. Loučila jsem se s naším pracovním „babincem“, se směnami plných srandy, s prací a setkáváním se s lidmi, se zdravotnickými odbornostmi, s životem „kariérním“. Vím, že jsem ho na dlouhý čas opustila a možná se do stejné práce po letech mateřské nevrátím. Nevěřila jsem, že pro mě bude tolik těžké přijmout nálepku „na mateřské dovolené“… mám někdy pocit, že pro okolí jsem sestoupila o level níž, že mateřství je jaksi méně prestižní.

Pokaždé, když jsem takto opouštěla jednu část života a po hlavě se vrhala do další části… někdy s nejistotou, věděla jsem, že něco končí, něco mi bude z toho minulého chybět, že mnohé věci opouštím a že musím ze sebe zase něco jiného a třeba i více vydat. Ale jedno vím, že nikdy jsem nelitovala. Vždycky mě další etapa posunula, stala jsem se někým víc, obohatila mně, učinila mně zase jinak šťastnou. Vždycky jsem musela o něco přijít, abych byla něčím dalším obohacena a obšťastněna.

A tak nyní vím, že končí to období bezdětné, období tolik svobodné; doba, kdy jsem spala třeba dvanáct hodin v kuse a nedělalo mi problém vstát si třeba o půl desáté; doba, kdy jsem si dělala, co jsem chtěla a nedělala, co nechtěla; odjela kdykoliv do města na nákup a stavila se za kamarádkou na kafe, zdržela se déle v práci klábosením s holkama, měla čas na knížku, přespala u našich; doba, kdy jsme s manželem mohli na oslavu, ples nebo na delší motorkářskou vyjížďku; doba, kdy jsme měli čas jen sami na sebe ...

Odteď už to bude úplně jiné. A já opět nelituji, tolik jsem se na to celé roky těšila, tolik jsem po tom léta toužila a nyní je to tady. Začíná to období dětné. Již za pár dní budu jako máma držet své dítko v náručí. Nostalgicky uzavírám další kapitolu mého života a s radostí a otevřenou náručí očekávám tu další, vlastně nikdy nekončící etapu, etapu mateřskou. Vím, že to bude opět doba velkého učení, sebezapírání, formování, období darování se, ale také doba, která mně naplní, učiní šťastnou, posune dál, obohatí… Stojím opět s nejistou vyhlídkou vpřed, ale vím, že to znovu bude stát za to.

pozn.: redakčne editováno