V pondělí jsem dostala zprávu, že se má kancelář ve škole bude rušit. Musí uvolnit místo nové katedře. Život je změna a je třeba přijímat nové výzvy a místa (to moje je stejně teď doma u Kryštofa), ale přeci jen mě nostalgie dostihla. Dovolte tedy malou vzpomínku na úzkou místnost, tak 3x6 metrů maximálně, která se mi na čas stala domovem.


Před "akcí"


Na podzim 2013 jsme měli se spolužákem a kamarádem v jedné osobě nastoupit na doktorát k profesoru Novotnému, který mimo jiné založil a spravoval Centrum dějin české teologie. Dějiny vždy znamenají spoustu knih a archiválií a my tak dostali místnost, která se měla stát archivem, badatelnou a naší „kanceláří“ pro všechnu další studijní i jinou činnost.

Jelikož jsme nebyli zaměstnanci, museli jsme si vybavení obstarat. Vzpomínám, jak profesor z jednoho dobročinného místa v Praze sehnal nábytek. Můj manžel přijel a namontoval police. Zabralo to dost času, ale velmi mě to bavilo. Sehnala jsem malý peněžní dar a nakoupila kancelářské drobnosti (miluji papírnictví), rychlovarnou konvici, čaje a sušenky.

Samostatnou kapitolou byla nástěnka. U nás doma nám mamka každému zařídila nástěnku, dávali jsme si na ní seznam úkolů, rozvrh hodin, fotky, obrázky... Dá se říct, že naše nástěnka vždy odrážela to, čím žijeme. I ta v kanceláři tedy dostala seznamy, návody k počítačům, stránku z kalendáře a samozřejmě tematické fotky a ikonu Trojice. Nechyběly ani papíroví motýly.

Na podzim začal provoz. Práce bylo nad hlavu, ale vždy jsem se snažila, abychom si dali pauzu na svačinu. Sehnala jsem škopek na mytí nádobí a seznámila se s uklízečkou, která mi půjčovala vysavač, abychom měli vždy čisto.

Postupně začali přicházet různí lidé na čaj a sušenky. Spolužáci bývalí, i ti z nižších ročníků. Ti, co se „jen zastavili“, i ti, co něco potřebovali půjčit (ode mě) či konzultovat (s kolegou). Začínali přicházet i učitelé, podívat se, jak jsme to pěkně zařídili. Někteří se také začali zdržovat na čaj a postupně vznikaly vztahy. Společně jsme také chodívali na obědy, někdy nás bylo i přes deset.

Naše místnost za ty tři roky vyslechla spoustu hovorů, vážných i plných smíchu, osobních i pracovních. Velkým pohlazením na duši pro mě bývalo, když přišel někdo nový a při odchodu poděkoval, že mu tu bylo dobře, tak nějak domácky. Dodnes mám schovaný mail od jednoho bohoslovce, co u kolegy konzultoval diplomku, se slovy díků za povzbudivou atmosféru naší místnosti, kde vždy dostal úsměv a čaj.

Když to tak čtu, možná to vyznívá příliš pateticky, ale možná vám to pomůže pochopit, proč mám tak ráda svoji školu a často ji zmiňuji. Nebyla jen školou, ale i "domovem", místem setkání a přátelství, a symbolem toho všeho je pro mě naše kancelář.

Byla jsem už sice vdaná a svůj domov mám na prvním místě a jsem v něm šťastná, přišel mi ale poněkud prázdný (nevím, zda je to to pravé slovo, snad je to aspoň trochu pochopitelné). Vyrostla jsem ve velké rodině, jsme tři a taťka je ze šesti dětí. Jsem ráda obklopena lidmi. Moc se těším na dobu, kdy se náš domek stane místem setkávání a přátelství, je to jedno z mých největších životních přání.

Děkuji tímto i za společenství Ženy, matky, manželky tady na Signálech, které jsou taky takovým místem mnoha setkání, byť virtuálních.


 

Kancelář v provozu