Na konci května to byl rok, co jsme se odstěhovali do zahraničí. Asi bych neměla takovou potřebu bilancovat a rozjímat nad tím, kdyby se kolem nás pořád nevznášela otázka, jak dlouho tam ještě budeme.
My totiž nevíme. Opravdu nevíme, protože manželovi se zatím daří v práci dobře, ale to se kdykoli může změnit. A nejen to, cokoli se může (i nemusí) změnit. A pro některé se za touto odpovědí skrývá význam, který doufám nemá. A to: Asi tam zůstanem napořád, ale nechcem vám to říct.

Doufám, protože můj muž není zdaleka tak citově navázaný na českou zem, takže to má asi trochu jinak.
Já si totiž opravdu ani nechci představovat, že bych měla zestárnout a umřít (nebo taky nezestárnout, ale umřít) někde jinde, než doma. Mám v sobě zakódováno, že se jednou budem muset postarat o rodiče. Čechy jsou pro mě pevná půda pod nohama, svět, kde sice mnoho věcí není ideálních, kulturní levice taky ovládá instituce, ale zase si ve svém rodném jazyce dokážu víc věcí obhájit, zjistit, obejít, vysvětlit... A vůbec. V Čechách jsem prostě doma!
 
Jsem. Nebo ne?
 
Vzpomínky na první společný byt v Praze blednou, protože jsme obydlili další místo, kam jsme vnesli naše knihy, synťáky, hračky... i sebe samé, kde jsme už zase prožili spoustu hezkých věcí, které zaujaly důležité místo v paměti po boku pražských vzpomínek a vůbec českých. Oblíbili jsme si určité trasy, určité výhledy, cukrárny a hřiště. Poznali jsme lidi, kteří pro nás během toho roku stali důležitými. (I když se asi zase někteří budou muset odestát, protože jedni se odstěhovali jinam a jiní to mají v plánu.) Zabydleli jsme se v kostele sv. Kunhuty a ve zdejší "farnosti".
 
A mně dnes v pražském kostele, když jsem se před začátkem mše kochala pohledem na staré známé i nové neznámé, došlo, že mi tu chybí i ti lucemburští spolufarníci, kteří jsou teď, stejně jako já, rozuteklí po světě, mnohdy ve svých původních domovech.
 
Čím dál tím víc si uvědomuji, že jak mám kus srdce pořád v Čechách, doma, tak zároveň zapouštím nové kořínky i v Lucembursku. Navzdory jeho "západní prohnilosti" se tam občas najde něco/někdo, co/koho můžu mít ráda. Navzdory tomu všemu se tam teď odehrává příběh naší rodiny. A taky tam navzdory všem možným podivnostem, o nichž nemá být tento článek, přebývá ve svatostáncích Kristus.
 
Snažím se mít na mysli, že i když je složité být takhle přesazena někam pryč, do země, kterou obtížně nazývám domovem, tak i tuhle situaci můžeme (musíme) naplnit i vyšším smyslem, než je pracovní příležitost. Jsme-li v Lucembursku, asi nás tam Pán chce. To co je kříž mého ufňukaného srdce, může být s pomocí Boží příležitost pro rodinný apoštolát.
 
Sv. Václave a sv. Kunhuto, orodujte za nás.