Nové téma “kultura”? Nejdřív jsem si řekla, co bych jako máma batolete povídala o kultuře, kdy se k nějaké dostanu? Ale pak jsem si rozvzpomněla, že častěji, než si myslím, jen si to tolik neuvědomuju. 


Koho by po stopadesátém přezpívání Šlananynky napadlo, že se v daném okamžiku účastní kulturní aktivity? A dokonce dělá možná víc, než kdyby se kochal dílem v galerii nebo na koncertě, protože v té chvíli kulturu předává dál. 

Procházím si v mysli, jak jsem trávila poslední dny a týdny, a uvědomuju si, že prožívám kulturně velice bohatý život plný hudby, poezie, filmu i výtvarného umění. 

Když se dívám po několikáté na Krtečka, všimnu si, jak je tam vlastně pěkně malovaná krajina. U Svěráka a Uhlíře si užívám hlavně vtipnost textů. V ČR jsem nakoupila nějaká další DVD s večerníčky a Tinu zaujali Broučci. A musím přiznat, že i mě, přiobjednala jsem si knihu a nemůžu se dočkat, až si ji (zase) přečtu.

Nemusím takhle rozebírat každý druh umění, dá se odvodit, že podobně si člověk může užívat hru s modelínou, písničky a pohádky na youtube, učení básniček a mnoho dalšího. Zmíním ale hudbu, protože ta mi spolu s tancem byla vždycky dost vzdálená, ale skutečnost, že mojí dceru hudba baví, mě přiměla se tím trochu zaobírat. A protože zpívám naprosto otřesně, zkusila jsem oprášit flétnu, na kterou jsem se učila rok, když mi bylo asi tak 7-8 let. A ono to šlo, prsty si vzpomněly na základní učivo a s pomocí not jsem zvládla zahrát pár písniček. Malá nadšeně hádá, co hraju, dožaduje se svých oblíbených, tancuje. Já mám radost, že jí neprzním sluch svým zpěvem. A když ji to přestane bavit a zaujme ji nějaká jiná činnost, tak zkouším nacvičovat hmaty, které jsem se v tom jediném roce pod odborným dohledem naučit nestačila. (To už pravda není moc kultura, ale spíš týrání sousedů.) 

Je to málo? 

Jestli jo, pak není důvod děti nepovznášet trochu výš, pokud se nechají. Nedávno jsem přes internet pustila Český rozhlas D-dur a malá si přitom nadšeně zatančila. Když jsem jindy pustila gregoriánský chorál, zbystřila a prohlásila, že to zpívá tatínek v kostele. Prohlížíme si fotografie, reprodukce, obrázky svatých, občas jí zkouším číst něco ze “své” literatury pro radost z češtiny, ale to ji ještě moc nebaví. Občas jdem do muzea nebo galerie, pokud seznáme, že dané místo snese trochu dětského divočení. 

Napadá vás ještě něco? 

Nebudu se tvářit, že mi nic nechybí, chybí mi totiž věci, které vyžadují čas a soustředění. Občas si něco přečtu, ale spíš povídky, úryvky. Představa, že bych přelouskala nějaký tlustospis, je pro mě z úplně jiného vesmíru. Chybí mi i poezie, a to zejména proto, že jsem si ji půjčovala hlavně v knihovně, nekupovala, takže jsem teď v Lucembursku odtržená od zdroje. V jednom starém časopise u našich na chatě jsem narazila na jednu jedinou (!) báseň Bohuslava Reynka a měla jsem pocit, že se země zachvěla. :-D Dávám si to jako úkol na příště: až bude mít někdo cestu kolem, objednám si u něj poezii. Polámal se mraveneček Reynka prostě nenahradí. 

Přesto jsem ale ráda, že je to teď tak, jak jsem výše popsala. Byly doby, kdy jsem v Klementinu rozebírala básně a dumala nad jejich rytmem, teď je čas recitovat rozlámaného mravenečka a nezpůsobný míček, abych předala svěřenému člověku rytmus českých říkadel. Třeba pak i na toho Reynka dojde.