Byly doby, kdy jsem nevěřila tomu, že by mě někdo mohl mít rád, že bych se mohla někomu líbit, a že by někdo mohl chtít se mnou strávit život.

Věřila jsem ale slovu Matoušova evengelia "Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno." (Mt 7,7-8)

Hodně slz jsem prolila, mockrát jsem se stále znova ptala proč, Pane? Proč musím být sama, proč je to tak těžké zvládnout? Proč jiné holky nacházejí dobré partnery, chodí s někým už od náctiletých let, jsou zasnoubené, vdávají se, mají děti...a já sama s vyprahlým srdcem stále nevím, kam jít a proč. Kde někoho najdu? Kdy ho najdu? Najdu ho vůbec? Myslela jsem si, že jsem ošklivá a že nejsem asi v ničem dost dobrá, když o mě nikdo nemá zájem. Ta svíravá bolest ze samoty, z toho, že se strojíte na ples, a celý ho prosedíte v koutě, že nemáte svůj život s kým sdílet, že nevíte jak dál.. Pochopí to asi jen ten, kdo to zažil. Rady mých vdaných kamarádek a povzbuzení typu "jsi ještě mladá, všechno tě teprve čeká", nějak nepomáhaly. Zdálo se mi, že to celé trvá už příliš dlouho, déle než se dá snést. 

Úpěla jsem k Hospodinu, tloukla na ty "dveře" a hledala. A žádná odpověď na mé otázky nepřišla.

Pak jsem jednou vyrazila na pouť. Pozval nás ze spolča o. Eliáš od Panny Marie Sněžné z Prahy. Byla to františkánská pouť z Kalwarie Zebrzydowske do Częstochowe - od Panny Marie k Panně Marii. Nikdy dřív jsem na žádné pěší pouti nebyla. Ze spolča nakonec nikdo nemohl. Šla jsem sama se skupinou 200 Poláků, a kromě Eliáše jsem nikoho neznala. Řekla jsem si, že tu pouť obětuju za svého budoucího manžela, že budu za něj prosit. A tak se taky stalo.

Pouť trvala týden, ušli jsme asi 200 km. Byl to požehnaný čas a ráda na něj vzpomínám. Každý den jsme brzy vstávali a ještě před snídaní byla mše svatá. Pak jsme šli - za chůze se modlili, zpívali s kytarami, povídali si i mlčeli. Zavazadla nám vezlo doprovodné vozidlo, takže každý měl na zádech jen věci na ten den. Užili jsme si taky spoustu legrace (třeba když si bratři, jeden malý a druhý velký, vyměnili hábity a dělali si z toho srandu - jednomu plandal po zemi a druhému byl jako by čekal velkou vodu;)). Naučila jsem se polsky modlitby a písně. Zažila opravdovou radost z víry, zamilovala si růženec. Ujala se mě tam trojice řeholních sester, a vtipkovaly, že se teď budou přít o to, ke kterému řádu z nich vstoupím..nějak jsem se jim zalíbila. A ony mně taky, sršely energií, vtipem a radostí ze života. Domů jsem přijela opálená a radostná.

A pak se zase nedělo nic. Žádný muž na obzoru, žádné jasnější obrysy mojí cesty.

Od pouti uběhly dva roky. Bylo mi 26, a já si říkala, že už je to asi marné. A najednou se objevil Marek. Po několika náhodných setkáních (poprvé jsme se viděli v Berlíně, když jsem náhodou zavítala na modlitební večer a pak v Praze, když jsme se náhodně míjeli na schodech do metra..) jsem při příležitosti návštěvy mé berlínské kamarádky (je to naše společná kamarádka, protože svět je malý a o náhody v něm není nouze;)) pozvala Marka domů na večeři. Zanedlouho mě pozval do čokoládovny. Řekla jsem si, že je to milý člověk, tak proč bych si nešla s ním jen tak popovídat. Bylo to hezké setkání, ačkoli jsem tam přišla asi o 45 minut později a bylo mi trochu trapně. Byla jsem totiž zrovna na cestě na duchovní obnovu k jedněm sestrám, a nestíhala jsem balit. 

Marek mi ke konci duchovní obnovy napsal, že bude rád, kdyby mě mohl zase vidět, protože lišky mají rády pravidelnost, aby čím více čas pokročí, tím více ony mohly být šťastnější. (Já mám pro lišky slabost, zvláště pro tu z Malého Prince, a Marek má zrzavé vlasy). V tu chvíli moje srdce pookřálo a začalo rozkvétat..

Tak začal náš liščí příběh postupného ochočování. Je to už dva a půl roku. Za měsíc bude liščí svatba:-)

Nemohu uvěřit tomu, že opravdu chystám svou vlastní svatbu. A v ještě větším úžasu jsem nad Boží dobrotou, nad tím, že Pán slyší naše modlitby, a že nám dává mnohem více, než si umíme představit.

Eliáš s oblibou říkává: "A já vím, kde sis ho vymodlila!", a přitom na mě šibalsky mrká.

No hádejte, kdo nás bude oddávat!