Snáď boli niektoré z posledných článkov inšpiráciou aj pre vznik nasledujúceho textu. A pozor, po dlhej dobe píše muž!


Někteří lidé říkají, že největší inspirací, jak a zda vůbec mluvit a uvažovat o Bohu, je pro ně příroda – hluboké lesy, kvetoucí louky, které září více barvami, než jich měli na paletě Michelangelo s Rubensem a El Greco dohromady. Vysoké horské štíty, kterým se žádné lidské stavby – byť sebemonumentálnější – nevyrovnají. Řeky a potoky s čistou vodou, hladiny jezer, odrážející nebesa tou měrou, jak to lidská díla nedovedou.

Může být. Ale příroda někdy dovede být i krutá. Němá. Lhostejná. Odcizená. Necitlivá. Dovede poskytnout hledajícím samotu, ale nezná lék na osamělost. Nemá tvář.

Pro mě je inspirací město – místo obydlené lidmi, kteří mu vtiskli nezaměnitelnou tvář. Obydlené a obývané, podotýkám, ne zpustošené. Když chodíte celý den nebo celé dlouhé dny lesem či horami, potěší vás, zahřeje u srdce, probudí ve vás radost, když vyjdete na kraj lesa či na úbočí kopce a uvidíte místo, o němž si řeknete: tady žijí lidé.

Romano Guardini ve své knize O posvátných znameních mluví o podmanivé moci světla – o tom signálu v zešeřelé, setmělé krajině, který dává najevo: zde je život, teplo, světlo a střecha nad hlavou. Protože vědomě či podvědomě cítíme, že sem patříme.

Když se podívám na město, nevidím v něm betonovou džungli, ač tak možná kdekomu připadá. Vidím dílo lidských rukou a lidského důvtipu, které lidé vybudovali, aby nebyli sami. Aby mohli být spolu. Aby dokázali společně žít, pracovat, tvořit, odpočívat, radovat se, zajišťovat si obživu pro tělo i pro duši.

Když se podívám na město, vidím v něm důkaz, že člověk nedokáže žít a být sám – ne nadarmo je psáno: „Není dobře člověku samotnému.“ (Gn 2,18) Vidím v něm důkaz, že člověk je bytost vztahová. Vidím v něm důkaz, že Bůh dává přednost spáse člověka nikoli jako solitéru, ale jako součásti společenství.

Vidím náměstí, na kterých se lidé scházejí. Vidím koleje vlaku a pouliční dráhy, které vznikly, aby k sobě měli lidé blíž. Vidím – alespoň u nás, v naší zemi – kostelní věže a chrámové zdi, mezi nimiž neoslavuje Boha individuum, ale Boží lid. Vidím divadla a koncertní sály, muzea a galerie; vidím místa, na kterých vznikají a uchovávají se umělecká díla, skvosty a poklady, které prozrazují autorství géniů, které vznikly součinností – ať už vědomou či nevědomou – ducha a Ducha. Vidím místa, kam lidé přicházejí za prací nebo za obchodem – chtě nechtě, z musu a z povinnosti, ale přece jen s vědomím toho, že budou naslouchat jedni druhým a usilovat o porozumění jedněch druhým. Vidím školy, na kterých se posouvají hranice poznání – a není snad dar rozumu jedním z darů Svatého Ducha?

Zkrátka a dobře, město je pro mě inspirací pro ujištění, že lidé spolu dovedou a potřebují, musí a chtějí žít pohromadě a hledat dobro toho druhého. A jestliže Ten, který byl, který je a který přijde, vševládný, z nás má učinit královský národ a kněze Boha, svého Otce (srv. Zj 1,6.8), je pro mě pohled na místo obydlené a osídlené lidmi i povzbuzení k tomu, abych intenzivněji žil Jeho životem.

A tuto jistotu, tuto inspiraci chci předávat i dál.