Už delší dobu si všímám tendencí "chránit děti před ošklivým světem venku". A protože nerada dělám ukvapené závěry, tak pozoruji, poptávám se, sbírám zkušenosti a analyzuji.


Konkrétně mluvím o věčných dohadech prakticky nesmiřitelných táborů, zda dávat děti do školky nebo ne. Byla bych nerada, kdyby moje výsledky vyzněly pro kteroukoli z těchto stran.

 

Obvyklými argumenty proti předškolnímu vzdělávání jsou věty jako "v kolektivu bude celý život", "teď je čas tvořit vztahy s rodinou", "školka nebude vychovávat dítě místo matky". Potom obvykle následují debaty o tom, jestli má dítě dostatek styku s vrstevníky, zda je mimo pedagogické vedení dostatečně rozvíjeno ve všech směrech atd. Dá se vysledovat, že většina odpovědí je kladných. "scházíme se s kamarádkami", "chodíme na cvičení/výtvarku/dílničky".

 

Dovolte mi pár postřehů:

- na písku/v kroužku/kdekoli jinde je dítě v kolektivu, ale obvykle je za jeho chování přímo odpovědná matka. Tedy mlátí-li Karlík lopatičkou Marušku, tak nastává zpravidla jedna z těchto situací: 

a) maminky aktérů jsou kamarádky: maminka Marušky opatrně okřikne Karlíka a následně Karlíkova maminka fouká bebíčko Marušce

b) jsou to vzájemně neznámé ženy: maminka Marušky vyčkává, zda Kájova zareaguje a když ne, tak ji k reakci vyzve. Následně Marušce je foukáno bebíčko, Karlíkovi je domlouváno a vyhrožováno odchodem, jestli se okamžitě neomluví.

- kdekoli, kde je přítomna matka/otec, platí pravidla, která určují oni. Tedy pravidla prakticky navlas stejná, jako doma. Tedy pro každé dítě ze zmíněného kolektivu platí pravidla poněkud odlišná. Když jedno dítě hází jídlo všude kolem, musí uklidit. Druhé uklízet nemusí a matka čeká, že to udělá personál (je to ostatně jeho práce) a po třetím vzorně uklízí maminka. Tedy se dá říct, že pravidla kolektivu vlastně určují rodiče více či méně výraznými zásahy.

 

Školka je prostředí v mnohém specifické. Není tam přítomný prvek rodiče, ale je v ní jakýsi režim. Dítě poznává nová jídla (víte, že nejvíc problémů mají ve školce s tím, aby děti jedly pomazánku? Většinou ji vidí poprvé), učí se poznávat a akceptovat pravidla, která stanovil někdo mimo rodinu. Učí se s nimi pracovat. Učí se, že psí oči, kterým tatínek neodolá, s paní učitelkou nehnou. Zpracovává zkušenost, že děti jsou hodné/dominantní/uplakané/ustrašené/introvertní/.... prostě jiné, než jsou sourozenci. A taky se snaží zpracovat, co dělat, když mu někdo namlátí tou lopatičkou a neřeší to za něj maminka, resp. nezačne se mu omlouvat dospělák, ale dospělák plní funkci mediátora, který dovede znesvářené strany k rozumnému řešení, nicméně na sebe nebere odpovědnost za uštědřený/obdržený výprask.

 

Potkávám v práci školkové učitelky, které děti musí zvládnout zabavit v mezičase. Jsou takové, které nechají volnou zábavu a nezasahují, dokud hluk nepřesáhne únosnou míru. Jiné si s nimi povídají o všem možném. A další sborově opakují básničky, které nacvičují. Na všechny typy děti reagují vcelku hezky. Troufám si říct, že stejně, jako je několik typů "zabavovacích" učitelek, je několik podobných typů maminek, takže má-li dítě recitační maminku, učí se ve školce pracovat se situací, kdy se má bavit samo.

Zažívám doma situace, kdy starší dítko řekne nějakou škaredou věc. Mladší přijde a řekne mu "my máme ve školce pravidlo, že takhle se nemluví. Tak tak nemluv." A pro to starší to má mnohem větší váhu než moje (zdlouhavé) vysvětlování. Abych řekla pravdu, dost uvažuju nad vytištěním pravidel i domů. Pěkně s obrázky.

 

A závěrem můj osobní postřeh k tomu, zda učitelky vychovávají naše děti místo nás. 

Školka je naučila zvládat spoustu krizových situací, které s námi nezažijí. Ale nikdy jsem nemusela řešit, že by učitelky děti vychovávaly v tom smyslu, že by jim nutily nějaké zásady s nimiž nesouhlasím. Že by jim třeba někdo rozmlouval víru (nemyslím filosofickou debatu s tříletým dítětem, ale třeba výsměch za to, že dítě řekne, že bylo včera v kostele), že by někdo popíral hodnoty, které mají z domova, že by někdo říkal "tohle asi děláte doma, ale jinak se to nesmí". Tedy za sebe mohu říct, že komunikace se školkou je výtečná. Když dítě na cokoli reaguje jinak, než je učitelka zvyklá, tak se mě napřed ptá po důvodech a následně se podle toho zařídí. Se zájmem o každé dítě se ptají kolik má sourozenců a jak starých a z toho pak také odvozují předpokládané modely chování a respektují je, povídají si o tom, že někdo prababičku má a jiný už ne, vysvětlují dětem nové situace, se kterými se doma nepotkají atd.

 

Tedy můj soukromý závěr po čtyřech letech zkušeností se školkou je, že jednak jsem se dokopala nastřihnout pupeční šňůru zas o kousek víc, děti se setkaly se spoustou zkušeností, které bych jim doma neposkytla, naučily se popisovat si vzájemně zážitky, čelit krizovým situacím, přijmout jiná pravidla a rozlišovat doma/ve školce. Oproti tomu nemohou ráno spinkat dle libosti, ochutnaly kdejaké bacily (ale zase první třídu jsme zvládli pod 20 zameškaných hodin za pololetí), do školy nastupovaly už s uzavřenými přátelstvími a ne mezi 23 zcela cizích tváří, denně absolvují sprint do/ze školky, o mnoho převlékání víc než kdyby byly doma a učitelku považují za další babičku. Bůh suď, co je dobře.

 

Byla bych hodně nerada, kdyby se rozpoutala diskuse o tom, že každé dítě je jiné a školky nejsou normalizované podle mých zkušeností. To je naprosto jasné. Spíš by mě zajímalo, jestli vnímáte ten mateřský prvek na společných aktivitách pro děti podobně jako já nebo jestli jsem úplně mimo mísu. Děkuji.