V roce 2011 jsem trpěla depresemi a byla hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení nemocnice. Byla mi diagnostikována středně těžká forma deprese. Probíhala léčba psychofarmaky a psychoterapií. Na jaře 2012 jsem opět nastoupila do zaměstnání a cítila se dobře. Na přelomu let 2012 a 2013 se začalo dít něco, s čím jsem já, ani mí blízcí neměli žádné zkušenosti. Budívala jsem se okolo druhé hodiny ranní, čilá, mozek běžel na plné obrátky, tak jsem vstala a psala eseje do své připravované knížky. Do práce jsem chodila klidně na 6.h, i když pracovní doba byla od 9h. Měla jsem obrovské plány, vše se mi dařilo, měla jsem spoustu energie a elánu. Byla jsem pod lékařským dohledem, ale tehdy se dávky léků, které jsem užívala, snížily na minimum.


 

Protože se mi úspěšně podařilo prodat knížku, měli jsme našetřené nějaké peníze a rozhodli jsme se s manželem, že pojedeme na pěší pouť do Izraele. Velmi jsem se těšila. Od dětských let jsem slýchala evangelium a teď jsem se na ta místa mohla podívat a „osahat“ si je. Naši skupinu doprovázel mladý charismatický kněz, který měl připravené meditace na různých místech Svaté země. Již před cestou jsem několik dní velmi málo spala. V Izraeli jsem nespala skoro vůbec. Zážitků bylo tolik, že můj mozek je nezvládal zpracovat. Manžel už tušil, že se se mnou děje něco divného, ale nevěděl co.

Podrobnosti o tom, co všechno se stalo, si nechám do připravované knížky. Po čtyřech dnech putování jsem se zhroutila na poušti a odmítala jít dál. Vedoucí výpravy musel zavolat čtyřkolky, protože v místech, kde jsme právě byli, nebyla žádná silnice. Můj mozek pracoval chybně, měla jsem bludy. Už cestou jsem jednu noc slyšela, že mám přispět ke spáse světa a Bůh mi říkal, jak. V pouštním kempu jsem ráno dostala strašný záchvat, převracela židle, musela pro mě přijet záchranka. Dovezli mě do nejmodernější jeruzalémské nemocnice a poté na ženskou psychiatrii. Nebylo jisté, zda budu moci se zájezdem odletět zpět do vlasti. Zatímco ostatní účastníci prožívali vrchol pouti na svatých místech v Jeruzalémě, já pobývala na psychiatrii. Naštěstí jsem tam strávila jen dva dny a jednu noc. Anglicky trochu umím a bylo možné se dorozumět rusky.

Pár dní po příletu domů jsem byla opět hospitalizovaná na psychiatrii a moje diagnóza byla změněna na bipolární poruchu – dříve maniodepresivní psychózu. O tom, co je to mánie, se dočtete na internetu. Moje mánie byla specifická tím, že se do ní promítly náboženské bludy. Sešlo se více faktorů, kvůli kterým jsem se „zbláznila“.

 1. Pouť do Svaté země je sama o sobě pro psychicky labilnější jedince náročná. Ta země má prostě obrovskou sílu či energii. Není možné to dost dobře popsat. 

2. Hluboké meditace kněze, který nás doprovázel, byly také náročné na psychiku. Už jste se někdy modlili v postoji proroků na skutečné poušti?

3. Do Izraele jsem už jela v mánii unavená a vyčerpaná a k tomu se přidala nutnost podat docela velké fyzické výkony, protože jsme putovali pěšky.

Účast na mši mi nedělala dobře. Někdy jsem se rozklepala a plakala. Nevěděla jsem, kdo mi pomůže. Naštěstí mám sestru psycholožku a ta mě odkázala na jednoho staršího zkušeného kněze. Není moc lidí, kteří by měli jakékoliv, byť zprostředkované zkušenosti s náboženskými bludy. Onen kněz mi doporučil, abych nějakou dobu (cca půl roku vůbec do kostela nechodila). Ale já se nemohla ani modlit, ani chodit ke zpovědi. Byla jsem zdrcená a obrovsky osamocená v tomhle svém trápení. Psychoterapeutka se mi snažila pomoci, ale není věřící.

Když je věřícímu člověku těžko, má starosti apod., tak se většinou víc modlí, chodí do kostela, posilou jsou mu svátosti. Já o toto všechno přišla. Přesně si pamatuju, že jednu neděli jsem šla z kostela a křičela na Boha: „Většina lidí přijede z Izraele s posílenou vírou a mně si tam všechno zbořil jako domeček z karet. Co po mě chceš? Pomoz mi, prosím Tě. Musíš mi pomoct ten můj dům zase vystavět, je v troskách. Pomoz mi najít zdravou víru.“ Řvala jsem jako proroci z hloubi své beznaděje. (Nejsem patetická a nepřeháním).

Pomaloučku a postupně jsem se začala uzdravovat nejen po psychické, ale i po duchovní stránce.

Byla to jedna z nejtěžších zkušeností mého života. Kromě vyrovnání se s bezdětností, kterou jsme s manželem prošli spolu, jsem touto temnotou musela projít sama. S odstupem tří let si říkám, jak velkou důvěru ve mně musel Bůh mít, když věděl, že to všechno přežiju, že mě to nezničí, ale posílí.

Bludy jsou strašné v tom, že nemocný je přesvědčený, že jsou pravda. Neví, že je to klam. A v tom je to šílené. Mánie je velmi zrádná, protože nemocný si svou nemoc neuvědomuje, naopak se domnívá, že konečně naplno žije a druzí ho nechápou. Musím moc poděkovat manželovi, že mi stál po boku, i když už byl sám před zhroucením.

Moc bych si přála, aby se kněží více vzdělávali v psychologii a psychopatologii. Aby byli schopni psychicky nemocné lidi doprovázet a měli pro jejich specifické potřeby pochopení.