Tohle si říkám vždycky, když jdu kolem některé dřevěnice (a na Valašsku je jich opravdu dost) a zvědavě nakukuji skrz muškáty na oknech dovnitř, jak to tam asi vypadá. Minulý týden jsem dočetla knihu Náš venkov (1928). Pokaždé se nechám vtáhnout a říkám si, co bych v té době s našimi poměry asi dělala já? Zřejmě bych se uchytila jako děvečka, ale s nějvětší pravděpodobností bych dělala chůvu v nějakém velkém statku (nebo je to spíš moje přání). Ta knížka mě vždycky pohltí – jsou to příběhy podle skutečných událostí v rozmezí let 1870-1928.


A tak si říkám - ja by to asi u nás (myslím v naší rodině) vypadalo, kdyby se člověk aspoň trochu přiblížil životu z minulého století.

První věc, co považuji za „postižení“ této doby jsou samozřejmě mobily (v novějších verzích iPodu a Ipadu se nevyznám), noťasy a televize. Co s tím? No, upřímně řečeno – večer bez televize jsem si nějak nedovedla představit. Pak jsme jednoho dne přestěhovali holky z ložnice do obýváku (vlastní pokojíček zatím nemají). A přišli jsme o večery u televize. První večery jsem bloumala po místnostech a hledala jsem, jakou tichou činnost (abych holky nevzbudila) bych mohla dělat. Tak jsem žehlila. Další večery jsem si vzala noťas do postele a s manželem jsme se dívali na film. Postupem času nebyl nutný ani ten film a trávíme večery úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí – čtení knih, stolní hry, povídání... A hlavně spolu více mluvíme. Musím říct, že to pomohlo nám oběma. Pak se objeví někdo, kdo se zeptá: „Viděla jsi včera večer ten pořad na jedničce?“ Nebo „Viděli jste zprávy?“ Řeknu ne. A vyposlechnu si, spoustu „zajímavých“ věcí. Večery trávíme bez televize. Vypadám sice jako trotl, ale klidně obětuju titul Mgr. za trotla, jen když máme s Lukášem večery pro sebe.

Dopisy. Další věc, která mě upoutala a mě osobně dost chybí, je psaní dopisů. Maily jsou rychlé, chaty na sociálních sítí ještě rychlejší, ale osobitost se z nich vytrácí. Hlavně milé oslovení a přání všeho (nebo aspoň něčeho) dobrého na konci. Člověk si to nemůže v klidu pročíst kdykoliv a kdekoliv. Tak jsem si jednoho dne dostěhovala do rohu obýváku stůl. Stůl na psaní dopisů. Takový, jako měl Heculle Poirot, nebo takový, jako byl v Pýše a předsudku. Vyčistila jsem ho od prachu, špíny a sama jsem si ho dostěhovala na místo určení. Pěkně jsem si to tam nachystala, dala si tam i lampičku a měla jsem pocit uspokojení. Pár dopisů jsem tam už napsala. Ale po pár dnech se mi svraštilo obočí – Lukáš si tam nastěhoval noťas a okupoval mi moje útulné místečko. Zasypal ho drátkama, káblíkama, sluchátkama a věcma, pro které já nemám moc pochopení. Chvíli jsem se mračila (protože jsem se s tím stolem fakt nadřela, jak kůň, než jsem ho tam dostěhovala a on si tam vklidu sedí), ale pak jsem došla k přesvědčení, že se tam snad nějak uskladníme oba dva (i když určitě ne najednou).

Komunikace. Další věcí, která je jiná, než kdysi, je komunikace. Lidé si říkali věci na rovinu. Ale ne tak, jak dnes, kdy se arogance považuje za upřímnost. Byla v tom jednoduchost a snaha lidí vyjít vstříc (samozřejmě to také nebylo u všech lidí, ale byla jich většina, teď je takových lidí menší menšina).

Jídlo. Není to tak jednoduché být soběstačným i v potravinách. Dříve lidé měli kromě zeleniny a ovoce i maso, mléko a vajíčka. Na rovinu – než jsme se přestěhovali zpět do mého rodiště, bylo pro mě jednodušší si všechno koupit v obchodě. Pak jsem si všimla, že to trochu leze do peněz (zvláště nezdravé stravování po večerech). Pak jsme se přestěhovali a mamka se mi snažila ukázat, jak to chodí na zahrádce. Ono to zní asi srandovně, když se skoro třicetiletá ženská chce naučit zase „hospodařit“, ale dnešní svět si o to tak trochu koleduje. V patnácti jsem šla na intr, v devatenácti na privát, po škole jsem se hned vdala, jedno mimčo, za rok druhé mimčo a bydleli jsme v podnájmu. Sice v rodinném domku, ale na zahrádku jsem s dvěma miminama neměla ani pomyšlení. Pak jsme se přestěhovali za našima na Valašsko a já jsem začínala úplně od znova. Připadala jsem si jako kopyto. Obě ruce levé. Když jsem šla do zahrádky vytrhávat plevel, připadala jsem si, že bych si raději měla vzít skafandr, abych se náhodou nedotkla nějakého slimáka, nebo žížaly. A pak – vždyť i přes rukavice jsem měla hlínu i za nehtama. A to jsem si je včera nalakovala, abych byla zase jednou za rok dáma. Ach jo. Připadala jsem si, jak panička, která si vyrazila v podpatcích do záhonku a plevele se dotkne palcem a ukazováčkem a přitom má zdvihlé malíčky, jak kdyby popíjela anglický čaj. To bylo před dvěmi lety. A letos mám dokonce dva záhonky a rajčatovou plantáž (holky chtěly na jaře pomáhat při setí semínek a ony kupodivu všechny vyrostly a teď si připadám, jak bílý otrokář). A cítím se tak nějak – zkušeně. A najednou mi příjde pohodlnější vyběhnout do zahrádky pro zeleninu do polévky, než abych běžela do obchodu...

Elektřina. Ach ta romantika večer při svíčkách. Jít spát, když zapadá slunce a budit se se svítáním. Myslím, že lidé byli tak unavení, po celodenní dřině, že i kdyby měli televizi, tak by si na ni ani nevzpomněli.

Doprava. Možná je ta dnešní doba uspěchaná i díky dopravě. Ověřila jsem si to na sobě, když jsem chodila do práce pěšky. Byly to sice jen 3 km tam a 3 zpět, ale za tu cestu si dal člověk myšlenky dokupy, a pomodlila jsem se pár desátků, provětrala jsem se a zase se mi trochu lépe dýchalo. Ale ještě lepší by to bylo, kdybych jela do práce na koni.

Politika. Nad touto oblastí se nezamýšlím – pokazilo by mi to (trochu neobjektivní) romantický úhel pohledu na dřívější život.

Zbožnost. Píšu to sice jako poslední věc, ale chtěla jsem to oddělit od těch věcí všedních...Vím, že tenkrát chodili do kostela všichni. Ne proto, že by se tak rozhodli z vlastního přesvědčení, ale proto, že chodili jejich rodiče, prarodiče, sousedé... zkrátka všichni. Ale přesto si myslím, že i to zanechalo pozitivní „následky“. Když bylo poledne, lidé ustali v práci a modlili se, když bylo klekání, modlili se. Nad dveřmi visel obrázek „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Kropenky u hlavních dveří, kříž v každé místnosti apod. Možná, že hodně lidí tyto předměty doma má (my ano), ale postupem času se u některých z nich staly jen artefakty, nebo dobové předměty, nebo dokonce doplňky bytů. Dovedete si představit, kdyby v našich zaměstnáních, nebo v obchodech byl kříž? Jistě, každý přece není věřící, ale jen jsem se zamyslela, jaké by to bylo, kdyby to bylo jako kdysi...

 

Ale přece jen je pár věcí, které bych neměnila:

Manželství. Jsem ráda, že jsem měla svobodnou volbu partnera. Ikdyž jsi mě našel moderním způsobem – tady na Signálech.

Automatická pračka. Prát na valše už bych asi nedokázala.

Toalety. Jít v noci, nebo nad ránem se svíčkou nebo po tmě přes dvorek do kadibudky má zajisté také své kouzlo, ale vážně jsem ráda za - pro mě nedocenitelný patent – splachování.

Varhany. Nejsem si úplně jistá, jak bych hrála při mši bez elektřiny. To by mi asi musely šlapat měchy moje holky. A to bych při té mši raději hrála bez varhan.

 

Asi jsem se narodila ve špatné době. Nebo ne?

Vlastně jsem si uvědomila, že dobu, ve které by se mi líbilo žít si vlastně mohu udělat i já sama.

 

Pane Bože, náš nebeský Otče, děkuji Ti za svobodnou vůli, kterou jsi nám dal.