I manželé a rodiče jezdí na celosvětová setkání mládeže.

Vždycky jsem chtěla zažít atmosféru světových dnů mládeže a když jsem se dozvěděla, že budou u sousedů Poláků, nebylo co řešit. Teda kromě toho, zda nám babička pohlídá naše 2 děti. Ze začátku z toho měla obavy, tak jsem cestu do Krakowa zavrhla, ale po té co se moje maminka vrátila v květnu z národní poutě řekla památnou větu:,,Tam prostě musíte jet!"

Jeden kněz prohlásil, že nám ujel vlak. I přes tyto připomínky jsme do toho vlaku v pátek 29.7. nasedli. Když jsme vystoupili v Ostravě a čekali na bus, zjistili jsme, že spoustu manželů má také namířeno do Krakowa.

Když jsme přijeli na místo, potkávali jsme nejen mladé, ale i střední generaci s dětmi a také babičky a dědečky, kteří přijeli na setkání z jiných zemí. Bylo pro nás velmi emotivní vidět i lidi z různými handicapy, zvláště při té sobotní náročné pouti, jak to s trpělivostí zvládají.

V sobotu po mši nám Otec Jenda Balík řekl, že máme tu cestu za něco obětovat. Také nám řekl, že to Češi máme z Mogily na Campus pouhopouhé 4 km. Řekla jsem svému muži, ať tam jdeme až odpoledne, za hoďku tu pouť máme zmáknutou a přece tam celý den nebudeme ležet na slunci. Muž zavelil a vyšli jsme hned v 10 ráno. K překvapení obou, cesta netrvala hodinu, ani dvě, ale asi 8hodin. Ramena pod těžkou krosnou bolely, začaly se ozývat všechny svaly dolních končetin. Náladu mi zvedli známí i neznámí lidé a můj muž, který mě povzbuzoval větou ,,už tam budeme!" Věděla jsem, že kecá, ale nic jiného jsem slyšet nechtěla. Domorodci přivázali hadice k plotům a tak jsme se mohli osvěžit, jinde nám nalévali čerstvou chladnou vodu. To byl pro mě znak milosrdenství, protože naše voda byla teplá jak kafe.

Nejtěžší chvíle přišly na mostě, kde jsme uvízli na několik hodin. Nebylo kam utéct, mít klaustrofóbii, tak se dávno zblázním. Kolem nás se snažily projet sanitky a vyzvedávali odpadnuté lidi, což na náladě nepřidá. Říkala jsem si, že z toho přece nemůžu vyváznout ve zdraví. Vedle nás ovšem stáli Brazilci a svým zpěvem vykouzlili úsměv na tváři nejednomu poutníkovi. Z mostu jsme to vzali přes křoví na křižovatku a mohli zase volně dýchat. Já jsem si ustlala pod jediným volným stínem, pod bilbordem. Můj muž šel, jako správný lovec, sehnat potravu v podobě modrého vaku, který se nedaleko rozdával a taky kvůli tomu vznikla ta zácpa. Mezitím jsem k sobě zvala kolemjdoucí, kteří se také chtěli ukrýt před sluncem. Seznámila jsem se se skupinkou Brazilců, vyměnili si drobné dárky a pak už byl čas zase vyrazit dál.

Dav a my s ním, prošel pod dvěma úzkými mosty a přes stromy prosvítaly barevné tečky, statisíce křesťanů. Ještě několik desítek minut jsme putovali do svého sektoru B12 a mohli se konečně utábořit. Za hodinu měla začít vigílie. Vyčerpaní jsme si lehli na své karimatky a ani si nevšimli, že Svatý Otec právě přišel na pódium. Možná to bylo i tím, že jsme byli zabráni do rozhovoru s naším spolunocležníkem Polákem Markem :-)

Příjemně mě překvapilo spaní pod širákem, bylo pohodlnější než na tvrdé zemi ve škole.

Milosrdenství bylo vidět všude. Ať už na úsměvech babiček, které seděly na vozíku před domem. Na poutnících, kteří darovali své jídlo těm, kteří si ho nevyzvedli. Na místních, kteří zdarma podávali petky s vodou nebo nás pouštěli do svých domovů na wc a moc si přáli, abychom u nich přespali...

Jsem moc šťastná, že jsem to s manželem mohla prožít. Církev je živá a svět není plný zla, jak se v Televizních novinách zdá. Poděkování patří všem obětavcům, kteří se jakkoliv podíleli na setkání. Děkuju Bohu, že se nikomu nic zlého nestalo!