Když si tak prohlížím fotky ze setkání s papežem v Krakowě, tak se mi vybavují vzpomínky na moje osobní setkání s Janem Pavlem II. v květnu 1995, kdy v Olomouci - Neředíně svatořečil Jana Sarkandera a Zdislavu z Lemberka.


Měli jsme kamarádku Vlastu, která od svých 18 let trpěla nevyléčitelnou nemocí. Postupně Vlasta ochrnovala a ztrácela zrak, takže byla upoutaná na lůžko, naprosto nepohyblivá (rovná jak deska) a slepá. Byla tak odřezaná od světa a každé setkání s někým novým ji udělalo radost. Když se chystala návštěva Jana Pavla II., tak mě napadla bláznivá myšlenka: Vlasta pojede s náma do Olomouce !

Podařilo se mi vyřídit přes lékaře povolení k "zapůjčení" sanitního vozu s řidičem. Řidič - saniťák byl z vedlejší vesnice a znali jsme se, takže to bylo velké plus.

Díky tomu, že jsme jeli sanitkou, tak jsme neměli problém dostat se až do Neředína přímo na letiště na místo setkání - kousek od tribuny. Sanitka byla stařičká 1203-trojka, takže chudák Vlasta celou cestu trpěla - každá nerovnost - dlažební kostky apod. - to jí dávalo docela zabrat. Ale zvládli jsme to.

Už si přesně nepamatuju na všechny podrobnosti, ale ty podstatné chvíle mi asi zůstanou v mysli do smrti.

Ke konci mše sv. se tam kolem nás mihl P. Josef Čupr - tehdejší provinciál jezuitů, a říká: "Co vy tady ? Vy se musíte dostat k papeži!" Za chvíli přišel znovu a to už nám razil cestu dopředu. Bylo to jako ve snu…

Po mši sv. chodily na tribunu za sv. otcem různé významné osobnosti. No a jako poslední jsme šli my: 4 muži s nosítkama - na nich ležící Vlasta a vedle ní já jako doprovod.

Zase se mi vybavuje ten pocit - kráčím po červeném koberci po schodem k Janu Pavlu II. Měla jsem ho moc ráda pro jeho zbožnost, dětinský vztah k Panně Marii, vlídnost, radostnost. A teď se s ním mám osobně setkat…. Přišli jsme k němu - řekli si pár slov. Vlastě dal křížek na čelo a řekl jí: "Modlete se za mě, já se budu modlit za Vás." A dal jí v krabičce růženec. Potom nám všem podal ruku a požehnal. To moje osobní setkání očí, stisk ruky - to se nedá zapomenout.

 

Na začátku byla moje bláznivá myšlenka - někteří si klepali na čelo - že chceme jet s Vlastou na takou náročnou "akci".

Moje zkušenost? Nebojím se mít občas "bláznivé nápady" - pokud mají posloužit k větší cti a slávě Boží a mají přispět k dobru pro život jak časný tak i věčný. Nebojím se udělat první krok - vykročit. Pokud jsem s Ním stále spojena v modlitbě (růžence), věřím, že Bůh i dále povede moje kroky tím správným směrem…

 

Bohu díky !