Když si tak prohlížím fotky ze setkání s papežem v Krakowě, tak se mi vybavují vzpomínky na moje osobní setkání s Janem Pavlem II. v květnu 1995, kdy v Olomouci - Neředíně svatořečil Jana Sarkandera a Zdislavu z Lemberka.
Měli jsme kamarádku Vlastu, která od svých 18 let trpěla nevyléčitelnou nemocí. Postupně Vlasta ochrnovala a ztrácela zrak, takže byla upoutaná na lůžko, naprosto nepohyblivá (rovná jak deska) a slepá. Byla tak odřezaná od světa a každé setkání s někým novým ji udělalo radost. Když se chystala návštěva Jana Pavla II., tak mě napadla bláznivá myšlenka: Vlasta pojede s náma do Olomouce !
Podařilo se mi vyřídit přes lékaře povolení k "zapůjčení" sanitního vozu s řidičem. Řidič - saniťák byl z vedlejší vesnice a znali jsme se, takže to bylo velké plus.
Díky tomu, že jsme jeli sanitkou, tak jsme neměli problém dostat se až do Neředína přímo na letiště na místo setkání - kousek od tribuny. Sanitka byla stařičká 1203-trojka, takže chudák Vlasta celou cestu trpěla - každá nerovnost - dlažební kostky apod. - to jí dávalo docela zabrat. Ale zvládli jsme to.
Už si přesně nepamatuju na všechny podrobnosti, ale ty podstatné chvíle mi asi zůstanou v mysli do smrti.
Ke konci mše sv. se tam kolem nás mihl P. Josef Čupr - tehdejší provinciál jezuitů, a říká: "Co vy tady ? Vy se musíte dostat k papeži!" Za chvíli přišel znovu a to už nám razil cestu dopředu. Bylo to jako ve snu…
Po mši sv. chodily na tribunu za sv. otcem různé významné osobnosti. No a jako poslední jsme šli my: 4 muži s nosítkama - na nich ležící Vlasta a vedle ní já jako doprovod.
Zase se mi vybavuje ten pocit - kráčím po červeném koberci po schodem k Janu Pavlu II. Měla jsem ho moc ráda pro jeho zbožnost, dětinský vztah k Panně Marii, vlídnost, radostnost. A teď se s ním mám osobně setkat…. Přišli jsme k němu - řekli si pár slov. Vlastě dal křížek na čelo a řekl jí: "Modlete se za mě, já se budu modlit za Vás." A dal jí v krabičce růženec. Potom nám všem podal ruku a požehnal. To moje osobní setkání očí, stisk ruky - to se nedá zapomenout.
Na začátku byla moje bláznivá myšlenka - někteří si klepali na čelo - že chceme jet s Vlastou na takou náročnou "akci".
Moje zkušenost? Nebojím se mít občas "bláznivé nápady" - pokud mají posloužit k větší cti a slávě Boží a mají přispět k dobru pro život jak časný tak i věčný. Nebojím se udělat první krok - vykročit. Pokud jsem s Ním stále spojena v modlitbě (růžence), věřím, že Bůh i dále povede moje kroky tím správným směrem…
Bohu díky !
To je jako ten příběh z evangelia, kde rozeberou střechu, aby dostali nemocného k Ježíši. Je krásné číst o takovém odhodlání a odvaze.
díky za takový příběh, nás ostatní nabádá, abychom dělali skutky milosrdenství
To je báječné, až mne u toho zamrazilo...
Jak říká @Zdendanda... načisto jsem čekala, že po tom křížku Vlasta vstane a odejde po svých :-) Krásný příběh...
@slu-nicko Dlouho jsme se modlili za dar uzdravení pro Vlastu. Asi tři roky před touto akcí jsme jeli s Vlastou na sv, Hostýn. Tenkrát jsem tak věřila, že nás Bůh vyslyší, že jsem měla v tašce boty pro Vlastu v naději, že dolů půjde po svých. No, zase jsme ji odvezli autem.... jsem si říkala: tož nevím jestli mám takovou víru, nebo jestli to není jenom moje naivita. Ale časem jsem pochopila, že Bůh slyší naše modlitby, ale prostě někdy chce aby to bylo jinak.
Už to bude 13 let co Vlasta odešla DOMŮ - věřím, že už žije život v plnosti....
Ty boty... to je krásný :-)
+
Krásné, můj manžel tehdy v Olomouci nesl dary Svatému Otci :-) byl vylosovaný z dopisů, které posílali při náboženství!
Tohle jsou takové dárky od Hospodina!
Ty boty ukazují na hloubku víry v uzdravení. Silné. Díky za svědectví.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.