Doba studií mi nabídla mnoho možností, kterým směrem se ubírat. V té době jsem tomu nějak nevěnovala moc pozornosti. Až jsem začala pracovat, měla jsem spoustu snů, plánů do budoucnosti a přání. Některé však byly hodně finančně i časově náročné.

Vdala jsem se a s manželem jsme se dohodli, že tak rok počkáme s miminkem. Měla jsem pocit, že během toho roku musím všechno stihnout. Na druhou stranu jsem věděla, že např. psychoterapeutický výcvik, který trvá tři až pět let nemá cenu začínat, protože pak by přišlo dítě a co potom. A tak jsem měla pocit, že mi trochu "ujíždí vlak". Že nestihnu všechno to, co mám v plánu. Že s dítětem se zastaví čas a pak už nikdy nebudu moct udělat to, co chci teď. Upřímně, měla jsem tak trochu pocit, že dítě mě strašně omezí v plnění si mých vlastních snů. (Pravda je taková, že v té době jsem si vůbec nedokázala představit, že bych se JÁ měla stát matkou... proto i takový možná lehce nezralý postoj). 

Jenomže pak se něco změnilo, něco se nějak posunulo. Nepřestala jsem snít. Nepřestala jsem mít velké plány do budoucnosti. Jen jsem se přestala užírat tím, že mi dítě bude vlastně tak trochu na obtíž. Naopak mi došlo, že s dítětem můj život nekončí. Mateřství nerovná se konec plnění si mých vlastních snů. Jen se to může posunout v čase. 

Chápu, že určitou dobu se budu muset starat o děti (a už mi to nepříjde tak nepředstavitelné jako předtím). Ale taky si uvědomuju, že se nebudu o děti starat od jejich narození po zbytek života. Můžu si tedy klidně udělat psychoterapeutický výcvik, můžu tancovat či se naučit hrát na violoncello, můžu si snít o čemkoliv.... Ale vím, že tyto sny se nemusí splnit v příštích pár měsících (či do doby než otěhotním). Tyto sny a přání můžu mít skryté ve svém srdci a v realitu je převést třeba až za deset, patnáct let, až budou děti starší. 

Uvědomila jsem si, že kvůli dětem, které (předpokládám) časem přijdou, se nemusím vzdávat svých snů a přání. Jen je můžu odložit v čase. Uvědomila jsem si, že s dítětem život nekončí. Samozřejmě není dobré některé věci odkládat na "až" (neboť neznáme dne ani hodiny). Můžu už teď si pomalu plnit své sny. Ale ty, které nestihnu uskutečnit teď před mateřstvím, můžu uskutečnit "až bude ten správný čas". Pravdou taky je, že některé věci musí dozrát a nemá cenu je unáhlit (např. zmiňovaný psychoterapeutický výcvik). 

Jsem klidná. Nehroutím se z toho, že mi v nějakém směru "ujel vlak". Nepanikařím z toho, že jsem nestihla všechny své plány, přání a sny. Nejančím jenom proto, že se něco neuskutečnilo teď a hned. Jsem klidná, protože vím, že všechno, co jsem si vysnila, můžu odložit v čase a počkat, až na mě děti nebudou životně závislé. Jsem klidná, protože vím, že s dětmi život nekončí :-)