Myšlenka plodí myšlenku. Z inspirace posledními několika články na tomto blogu vznikají tyto řádky.

 

Zaujal mě článek Já a společenství, ve kterém autorka píše o postupném osmělování se k prezentování vlastních myšlenek, střípků ze soukromého života, o ochotě sdílet se. Není to vůbec snadné. Někomu jde sdílení lehce, někomu hůře. Hodně záleží na typu osobnosti a na životních zkušenostech. Já sama jsem opravdu těžký introvert. Není pro mě samozřejmé ochotně mluvit s cizími lidmi, zvlášť s těmi, se kterými očividně nejsem na stejné vlně. Hodně věcí jsem se musela naučit díky práci, hlavně překonávat svou komfortní zónu. Takže pro mě už sebeprezentace není tak těžká, jako to bylo dřív.

V životě jsou různá období, která nás nutí navazovat nové vztahy, budovat nové zázemí a vytvářet přátelství. Může to být třeba přechod ze základní na střední školu, nebo ze školy do zaměstnání a podobně. Tyto situace spojuje fakt, že pořád máme kolem sebe lidi, se kterými nás spojuje každodennost – studijní povinnosti, pracovní úkoly atd. Takže je na čem stavět hned ze začátku, zlehka konverzovat, všecko spojuje neviditelná nit. V případě změny bydliště nebo změny životního stavu (rodičovství na plný úvazek) je to jinak. Je to úplně jiná situace, která se násobí tím, když přestěhování a status osoby v domácnosti/na nemocenské/na mateřské nastává ve stejné době. Chybí každodenní potkávání se ve stejném čase na stejném místě, společná témata, hovory, vtípky kolegů, kteří se znají už nějaký ten pátek. Na čem stavět? Na konverzaci s paní prodavačkou v potravinách, sousedkami na dětském hřišti, oslovení spolufarníků po nedělní mši svaté? (Zde si dovolím malou vsuvku: troufám si říct, že v integraci přistěhovavších lidí do farnosti jsme na tom jako katolíci prachbídně. Po mši se prchá domů, nějaká známka empatie, že se můj bližní může cítit osaměle a cize, se pěstuje pouze výjimečně. Každý jede sám za sebe... Dokonce jsem zažila i společenství VŠ mládeže, které oficiálně zvalo nově příchozí, a pak nebyl nikdo ochoten vstát a přisednout si k osobě, která přišla poprvé nakouknout, a dát se s ní do řeči. Takže co si kdo neudělá, nezařídí a nevykomunikuje, to nemá. Pasuje na to přísloví: líná huba, holé neštěstí.)

Zpět k tématu dospěláka v nové životní situaci. Taky jsem v ní byla. A vůbec se mi nechtělo zvednout zadek a začít tvořit životodárné vztahy. Existovat bez přátel pro mě nebylo možné, zvlášť když jsem měla manžela celé dny v práci. Nějak jsem neměla ani chuť, ani sílu ke konkrétním krokům. A nakonec jsem se rozhodla pro každotýdenní potkávání se se ženami, které jsou zhruba v podobném věku jako já a jsou křesťanky. (Využila jsem nabídku, sama jsem nemusela nic organizovat.) Ze začátku to bylo z mé strany takové ostýchavé oťukávání se, ale společná modlitba nás spojovala čím dál víc. Vyplývá mi z toho, že právě takové obyčejné každotýdenní potkávání může být zdrojem nových přátelství, i když ze začátku vypadají ty ženské divně a cize...

Ač to na první pohled nevypadá, matky (nebo otcové) na mateřské a rodičovské rozhodně nejsou homogenní skupina. (V zaměstnání si taky neporozumíte se všemi kolegy stejně.) Očekávat, že automaticky najdu spřízněnou duši na dětském hřišti nebo tam, kde se scházejí rodiče podobně starých dětí, je dost nereálné. Možným vodítkem, jak z toho ven (najít tu správnou podmnožinu matek), by mohly být společné zájmy (sport, hudba) a nebo společný názor na život – který se může (i nemusí) projevit mezi křesťany.

Každý vztah se rodí z ochoty dávat se druhému a zároveň důvěřovat, že můj dar bude přijat a nebude zneužit. A to je opravdu těžké! Zvlášť pro toho, kdo pohrdnutí a zneužití zažil. Dobrodružství života spočívá v tom, že projevujeme důvěru a maličkými krůčky se otevíráme lidem, abychom mohli budovat vztahy, a zároveň se bojíme, jestli jsou toho hodni. Je to křehká rovnováha. A kdo neriskuje, nemůže nic získat.

A co teprve sdílení se na internetu! Obdivuji krásné osobní blogy plné niterného sdílení a fotek (i rodinných!). Nemám na to. Zatím. Ale vnímám, že ochota k otevřenosti přináší pozitiva a dodává důvěru – jsem ochoten s vámi sdílet moji každodennost, věřím vám, buďte u mě vítáni (byť jde o virtuální návštěvu). Toto je jedno z pozitiv internetu – spojovat lidi. Osobně, srdečně. Bez otevřenosti a důvěry by to nešlo.

Záleží na každém, jak je ochoten být na internetu otevřený, a opatrnost je jistě na místě! O to víc si vážím malých postupných kroků otevřenosti a důvěry, které doslova provalily živel, nový proud, kterým je společenství Ženy matky manželky.

Poděkování také patří spolku Signály, který umožňuje vytváření takovýchto společenství. Je to v lidech!