Někdy v tomto týdnu jsem jela před polednem s dětmi šalinou domů z centra. Nebylo v ní zas tak moc lidí, ale v nízkopodlažní části vždycky víc než jinde. Vmanévrovala jsem dovnitř kočárek, aby se vešel vedle již tam stojícího jiného, o kočár opřela odrážedlo, které pak během jízdy dvakrát spadlo, a tříletému Vendovi vymyslela sezení o kousek dál na samostatném sedadle. Já jsem se chystala, že postojím u kočáru. Vtom se vedle mě zvedá ze sedadla pán, mohl by být mým dědečkem, s holí a prostorově rozměrným zevnějškem. „Pojďte si sednout, matko,“ pronáší bodrým, lehce chraplavým hlasem a přesouvá se na druhou stranu chodbičky na volné místo.


„Jé, děkuju moc!“ říkám s úlevou, že budu mít k Metůdkovi v kočárku blíž. Tohle pouštění sednout se mi naposledy stávalo, když jsem ještě byla v jiném stavu. Dívám se rozveseleně po dětech a ohlédnu se za pánem. Matko. Teda, to je něco... Strašně se mi to líbí a chce se mi požádat pána, aby mi tak řekl ještě jednou. Poštěstí se mi to při vystupování, jenžto on vystupuje na stejné zastávce a pouští nás, procesí s kočárem, kolem, batohem a dvěma dětmi ze dveří první.

Matko... Rozusmívalo mě to (existuje to slovo?) a vyspravilo náladu na celý den. Připadala jsem si jako z devatenáctého století, ale k věku, zevnějšku a hlasu onoho pana otce (ve vší úctě!) to strašně sedělo...

Matko... Připadala jsem si, jako bych byla o dvacet let starší, měla na hlavě šátek a chystala plačíc výbavu synovi na sedmiletou vojnu. „Neplačte matko – dá-li Bůh, však on se vám vrátí!“

Matko... Připadala jsem si, jako bych byla o deset let starší a kolem mě se na dvoře statku mezi slepicemi, kachnami, husami, kočkami a děvečkami batolilo deset dětí ve věku od nuly do patnácti let.

Matko... Připadala jsem si, jako bych byla kdovíjak zasloužilá, jako bych byla úctyhodná, všehoschopná a vychovala mnoho skvostů pro naši milou vlast.

 

Matko... Ten pán mě oslovil tak, že mé "já" bylo určeno mateřstvím. Jako ženu oslovujeme „paní“ - „paní inženýrko“, „paní doktorko“, „paní Slabihoudková“, tak on mě oslovil „matko“ (naštěstí ne „paní matko“ :-) ).

 

Matko, ne maminko, mámo, mami, mamko... Slovo matka ve mně evokuje něco víc. Matka je zodpovědná. Matka je sama na vysoké mravní úrovni díky sebevýchově a může tuto úroveň předávat dál. Matka je hrdá na to, že je matkou, je vděčná Bohu, že je matkou, a její životní úkol je především mateřství.

A všechno tohle porovnání mi vychází z podvědomého srovnání s jedinou pravou Matkou – s Matkou, která je naprostou matkou pro všechny miliardy lidí na této planetě. Matka Boží byla odedávna oslovována uctivě právě jako matka – až v poslední době se i oficiálně objevuje oslovení maminka, takže matka mi připomíná to, že povolání všech maminek je přibližovat se Matce s velkým M...

Hezky mě to zase nakoplo. Kdyby ten pán věděl!

Tak, Matko Boží a Matko naše, prosím, pomáhej nám, ženám, matkám a manželkám tady, ať si mateřství vážíme a bereme to jako životní program, a ne něco, co tak nějak překáží a co se dnes vůbec, ale vůbec necení. Občas to totiž někdo ocení. Třeba v šalině.