pozn. admina: Tento blog obsahuje velmi citlivé téma nenarozených dětí. Prosím, aby maminky, které mají zkušenost se ztrátou dítěte zvážily, zda jsou připraveny článek číst.

 

Je čas. Už dostatečně dlouho jsem členkou skupiny ženy, matky, manželky a nechávám se oslovovat svědectvím druhých. Už dlouho to ve mně vře, vždyť Jeho působení v každodenním životě je velkým svědectvím a třeba by to někoho mohlo oslovit, tak proč nesebrat odvahu a nehodit to sem…

 

Na úvod krátké představení. Letošním školním rokem jsem státnicemi dovršila studium a stala jsem se porodní asistentkou. Moc mě bavilo být u příchodu na svět, proto jsem u toho chtěla zůstat a hledala si místo v oboru. Jelikož však na porodním sále momentálně nebylo místo, začala jsem pracovat na gynekologickém oddělení. Člověk si po škole většinou moc nevybírá a je rád za jakoukoli příležitost.

Práce je to pěkná, různorodá, užitečná, na zaučení po škole dobrá, sestřičky hodné, ALE… mimo jiné zde probíhají potraty… ať už spontánní, nebo ty indikované. Jak to jde, snažím se potratům vyhýbat. Těm indikovaným. Odmítám mít na tom spoluúčast. O maminku se postarám, ale ony „léky“ podávat nechci. Odmítám hřích, hříšníka ale neodsuzuji.

Spontánní potrat miminka, které je milované a chtěné, je úplně o něčem jiném. A o tom chci dnes psát. Na noční službě jsem se starala o paní. Přišla se zašlou brankou (pro laiky: úplně otevřená a nachystaná na porod) ve 20. týdnu těhotenství. Diagnóza zněla jasně: abort in cursu (běžící potrat), zastavit už to nepůjde. Obvykle se takováto paní předává na porodní sál, kde potratí. Boží Náhody jsou někdy „skvělé“. Doktor rozhodl (nevím proč), že ji nechá u nás a až odteče voda, pošleme paní na porodní sál. Já z toho samozřejmě nadšená nebyla… měsíc v práci, sotva zaučená a ejhle, paní voda neodtekla, vak blan zachován a já asistovala ženě u porodu jejího cca 20 cm velkého miminka.

Během celé doby jsem se snažila mluvit s maminkou a tatíkem, připravit je na to, co bude probíhat. Ptala jsem se, jestli se budou chtít s miminkem rozloučit. Přáli si to. V hlavě mi zněla otázka, kterou jsem se strašně bála vyslovit. Nadávala jsem si, že jsem srab, když to nevyslovím. Celou dobu jsem na pokoji s nimi byla sama, takže příležitostí bylo ažaž.

Naštěstí jsem po narození miminka, kterému ještě chvíli tlouklo srdíčko, sebrala odvahu a zeptala se. „Jste věřící? Nechtěli byste miminko nechat pokřtít?“…Srdce mi zpívalo…zpívalo kvůli tomu, že jsem si oddychla, když jejich odpověď byla kladná, zpívalo kvůli tomu, že mi Někdo tu odvahu dal…zpívalo kvůli slzám smutku, ale i radosti rodičů z oné vyslovené otázky, kterou se taky báli položit, kdybych se nezeptala já…zpívalo kvůli oněm slovům, které jsem říkala: „Haničko, křtím Tě ve jménu…zpívalo, když jsem rodičům říkala, že teď už máme o dalšího svatého víc…zpívalo i přes pláč rodičů…zpívalo i přes pláč můj…

Bože, díky za tuto zkušenost…