Nedávno nám přibyl do rodiny nový človíček. Od půlky července se radujeme z příchodu dcery Barči. Je to naše třetí dítě. Spousta lidi nám gratulovalo k velké rodině. Pro mě osobně překvapivé (ne ty gratulace, ale ta slova o velké rodině). Co určitě ovlivnilo můj pohled na věc je, že já sama jsem ze šesti dětí (takové ambice nemám, ale z tohoto pohledu by se dalo říci, že proti mým rodičům jsme právě v poločase). Už v těhotenství mě překvapily nebo zarazily reakce okolí (poslední dobou jdu vlastně  z překvapení do překvapení). Když se někdo dozvěděl, že čekáme třetího potomka  (před Barčou máme dva kluky Jindru a Ondru) velmi často sledovalo: 

To jste chtěli ještě holčičku, že? 

I kdyby byl třetí kluk, bylo by nám to jedno. Ať už kluk nebo holka,mimčo jsme radostně očekávali a přáli si ho. U prvního těhotenství jsem toužila po holčičce, z kluka jsem měla maličko obavy. Nicméně jsem zjistila, že  kluci jsou skvělí. A věřím, že i Barunka bude. I to slovíčko ještě mi přišlo tak nějak nepatřičné. Jak kdyby tím, že si v seznamu odškrtneme, že máme i kluky i holčičku mělo další plánování skončit. Tazatel nepředpokládá, že můžeme toužit po dalších dětech nebo být otevřeni myšlence přijmout další byť i třeba  neplánovaný život jako dar. Byla by naše rodina nekompletní, kdybychom měli samé kluky? „Pořizovat si“ další dítě jen proto, „aby byla holčička“, kdo vám to dnes zaručí? Kdo vám zaručí zdravé dítě? 

To budete mít hrozně těžké(nejmladší jsou od sebe rok a půl). Následovaly dotazy na školku, či na pořízení chůvy 

Po zkušenosti s dvěma dětma bych byla asi hodně naivní, kdybych s třetím dítětem očekávala, že to bude pohodička a klídeček. Máme zdravé děti, zdravě se projevující se vším, co k tomu patří. Jsou to zvídavé děti a ti dva starší nezavřou pusu od rána do večera. Nejsou to žádní ňoumínkové, které kde postavíte, tam je najdete. Školku ani chůvy neplánujeme. V  kolektivu cizích dětí/lidí budou po zbytek života. Proč je od sebe trhat, když konečně dorostli do fáze, že se spolu na chvíli krásně zabaví? Vztahy mezi sourozenci pokládám za mnohem důležitější než ta školková přátelství.  

A to jste tak plánovali? 

Co na to odpovědět? Nejlepší a nejjednodušší je tazateli kouknout přímo do očí a říct ANO. Pominu-li to, že do toho nikomu nic není, je plánováni rodiny tak nenaplánovatelné… Člověk se může stavět na hlavu a dítě přijít nemusí. Je to obrovský dar, za který nepřestáváme děkovat. Že to je dar, že jsem vlastně ty někdy  protivné a umrčené děti mít nemusela, že NEMUSÍM ALE MŮŽU (se jim věnovat, vidět jak rostou, prát ty pokaděné pleny, utírat nosíky a foukat natlučená kolena…), si snažím připomínat právě když je to těžké. Pomáhá mi to ovládnout se, nebouchnout vzteky, ale být aspoň o trochu víc trpělivá. 

Kam ty děti v tom panelákovém bytě dáte? Vy nemáte auto? To chcete s třema dětma jezdit vlakem?... 

Kolikrát jsem toužila odpovědět, že ty děti narveme do skříně. Oni budou pěkně sedět v poličkách a když budem mít čas a chuť tak si je vytáhneme, pohrajme a vrátíme zpět. Už jsem slyšela argument, proč mít jen dvě děti, aby si mohly pokojík rozdělit na půlky a mít každý svoje. U třech dětí se to dělí na třetiny blbě. Myslím si a z vlastní zkušenosti vím, že není na škodu umět se dělit a to nejen o prostor, hračky či pozornost rodičů. Auto nevlastníme (uvažujeme o něm a  šetříme), prozatím jsme jezdili vlakem a i když je auto rychlejší a pohodlnější, vlak i MHD má taky svoje klady. Například ve vlaku mají děti větší možnost pohybu (oproti sedačce v autě), rodič se nemusí věnovat řízení, ale s dětmi koukat z okna, číst si nebo se vydat na průzkum vlaku (u nás velmi oblíbené, hlavně stát v posledním vagonu a pozorovat ubíhající koleje). Neposledním plusem je, že jízda vlakem je nesporně levnější než vlastnictví a provoz auta. Pro koho je vlak náročnější jsou rodiče a to skrz sbalení a přepravu potřebných věcí a dozor nad ratolestmi. Když člověk to auto nemá a chce někam jet, prostě mu nezbyde než to vyřešit a překonat. A tím i vyrůst.  

Navzdory tomu, že určitým standardem ve společnosti jsou dvě děti a dost, tomu, že se počet našich dětí vyrovnal součtu dětí manželových kolegů v práci, tomu, že to auto, o kterém uvažujeme bude v každém případě sedmimístné, i tomu že nám v pokojíku stojí trojpatrová postel (s vysunovací přistýlkou), navzdory tomu všemu naši pětihlavou rodinu nepovažuji za velkou. Větší možná. Co je určitě, tak bohatá a požehnaná.  Počet dětí nevypovídá nic o kvalitě rodiny a kvalitách budoucích matek a otců, řeholníků, řeholnic či kněží. A i když nás lidé budou posuzovat (někteří možná i soudit a odsuzovat), i když nás to bude možná mrzet či i zraňovat, vůbec na jejich soudech nezáleží. Co to o člověku vypovídá, když někoho posuzuje podle toho, kolik živí  hladových krků? Minimálně jistou necitelnost a to nejen v případě, že rozsudek zní, že těch dětí je málo. Máme ve svých dětech, v našich vztazích a v neposlední řadě i v naší víře bohatství, které nelze vyjádřit penězi. 

Za vše cos mi daroval, přijmi Pane dík,… 

foto rodinný archiv rodiny Badalovy a Kuchařovy