Nedávno nám přibyl do rodiny nový človíček. Od půlky července se radujeme z příchodu dcery Barči. Je to naše třetí dítě. Spousta lidi nám gratulovalo k velké rodině. Pro mě osobně překvapivé (ne ty gratulace, ale ta slova o velké rodině). Co určitě ovlivnilo můj pohled na věc je, že já sama jsem ze šesti dětí (takové ambice nemám, ale z tohoto pohledu by se dalo říci, že proti mým rodičům jsme právě v poločase). Už v těhotenství mě překvapily nebo zarazily reakce okolí (poslední dobou jdu vlastně z překvapení do překvapení). Když se někdo dozvěděl, že čekáme třetího potomka (před Barčou máme dva kluky Jindru a Ondru) velmi často následovalo:
To jste chtěli ještě holčičku, že?
I kdyby byl třetí kluk, bylo by nám to jedno. Ať už kluk nebo holka,mimčo jsme radostně očekávali a přáli si ho. U prvního těhotenství jsem toužila po holčičce, z kluka jsem měla maličko obavy. Nicméně jsem zjistila, že kluci jsou skvělí. A věřím, že i Barunka bude. I to slovíčko ještě mi přišlo tak nějak nepatřičné. Jak kdyby tím, že si v seznamu odškrtneme, že máme i kluky i holčičku mělo další plánování skončit. Tazatel nepředpokládá, že můžeme toužit po dalších dětech nebo být otevřeni myšlence přijmout další byť i třeba neplánovaný život jako dar. Byla by naše rodina nekompletní, kdybychom měli samé kluky? „Pořizovat si“ další dítě jen proto, „aby byla holčička“, kdo vám to dnes zaručí? Kdo vám zaručí zdravé dítě?
To budete mít hrozně těžké…(nejmladší jsou od sebe rok a půl). Následovaly dotazy na školku, či na pořízení chůvy
Po zkušenosti s dvěma dětma bych byla asi hodně naivní, kdybych s třetím dítětem očekávala, že to bude pohodička a klídeček. Máme zdravé děti, zdravě se projevující se vším, co k tomu patří. Jsou to zvídavé děti a ti dva starší nezavřou pusu od rána do večera. Nejsou to žádní ňoumínkové, které kde postavíte, tam je najdete. Školku ani chůvy neplánujeme. V kolektivu cizích dětí/lidí budou po zbytek života. Proč je od sebe trhat, když konečně dorostli do fáze, že se spolu na chvíli krásně zabaví? Vztahy mezi sourozenci pokládám za mnohem důležitější než ta školková přátelství.
A to jste tak plánovali?
Co na to odpovědět? Nejlepší a nejjednodušší je tazateli kouknout přímo do očí a říct ANO. Pominu-li to, že do toho nikomu nic není, je plánováni rodiny tak nenaplánovatelné… Člověk se může stavět na hlavu a dítě přijít nemusí. Je to obrovský dar, za který nepřestáváme děkovat. Že to je dar, že jsem vlastně ty někdy protivné a umrčené děti mít nemusela, že NEMUSÍM ALE MŮŽU (se jim věnovat, vidět jak rostou, prát ty pokaděné pleny, utírat nosíky a foukat natlučená kolena…), si snažím připomínat právě když je to těžké. Pomáhá mi to ovládnout se, nebouchnout vzteky, ale být aspoň o trochu víc trpělivá.
Kam ty děti v tom panelákovém bytě dáte? Vy nemáte auto? To chcete s třema dětma jezdit vlakem?...
Kolikrát jsem toužila odpovědět, že ty děti narveme do skříně. Oni budou pěkně sedět v poličkách a když budem mít čas a chuť tak si je vytáhneme, pohrajme a vrátíme zpět. Už jsem slyšela argument, proč mít jen dvě děti, aby si mohly pokojík rozdělit na půlky a mít každý svoje. U třech dětí se to dělí na třetiny blbě. Myslím si a z vlastní zkušenosti vím, že není na škodu umět se dělit a to nejen o prostor, hračky či pozornost rodičů. Auto nevlastníme (uvažujeme o něm a šetříme), prozatím jsme jezdili vlakem a i když je auto rychlejší a pohodlnější, vlak i MHD má taky svoje klady. Například ve vlaku mají děti větší možnost pohybu (oproti sedačce v autě), rodič se nemusí věnovat řízení, ale s dětmi koukat z okna, číst si nebo se vydat na průzkum vlaku (u nás velmi oblíbené, hlavně stát v posledním vagonu a pozorovat ubíhající koleje). Neposledním plusem je, že jízda vlakem je nesporně levnější než vlastnictví a provoz auta. Pro koho je vlak náročnější jsou rodiče a to skrz sbalení a přepravu potřebných věcí a dozor nad ratolestmi. Když člověk to auto nemá a chce někam jet, prostě mu nezbyde než to vyřešit a překonat. A tím i vyrůst.
Navzdory tomu, že určitým standardem ve společnosti jsou dvě děti a dost, tomu, že se počet našich dětí vyrovnal součtu dětí manželových kolegů v práci, tomu, že to auto, o kterém uvažujeme bude v každém případě sedmimístné, i tomu že nám v pokojíku stojí trojpatrová postel (s vysunovací přistýlkou), navzdory tomu všemu naši pětihlavou rodinu nepovažuji za velkou. Větší možná. Co je určitě, tak bohatá a požehnaná. Počet dětí nevypovídá nic o kvalitě rodiny a kvalitách budoucích matek a otců, řeholníků, řeholnic či kněží. A i když nás lidé budou posuzovat (někteří možná i soudit a odsuzovat), i když nás to bude možná mrzet či i zraňovat, vůbec na jejich soudech nezáleží. Co to o člověku vypovídá, když někoho posuzuje podle toho, kolik živí hladových krků? Minimálně jistou necitelnost a to nejen v případě, že rozsudek zní, že těch dětí je málo. Máme ve svých dětech, v našich vztazích a v neposlední řadě i v naší víře bohatství, které nelze vyjádřit penězi.
„Za vše cos mi daroval, přijmi Pane dík,…“
foto rodinný archiv rodiny Badalovy a Kuchařovy
Mě nepřestává fascinovat ta lidská potřeba pořád vše u druhých řešit. Tedy pokud nejde o opravdový zájem, tam mi prijde, že konverzace na tato témata může být pro tazajici se stranu obohacujici. Jinak gratuluji k ditkam a k otevřenosti daru života. (A k umění žít bez auta. Mého muže by asi kleplo ;).)
Při našem odchodu z porodnice s třetím dítkem říká sestřička:"A přijďte zas." Moc mě to potěšilo.
Nás bylo taky šest dětí a auto jsme nikdy neměli, pořídili jsme ho až mi bylo osmnáct, abych mohla řídit :). Takže bez auta to určitě jde, je to míň pohodlné, zato mnohem dobrodružnější (to srovnání dobrodružství při vzpomínce na stávkující motor na albánských hranicích a mnoho jiných autozážitků je vlastně dost relativní :D). Každopádně provoz auta když člověk chce je rozhodně levnější než vlak a to už od dvou dospělých, natož pak když cestuje celá rodina ;)! Vlak se vyplatí, jen když jede člověk sám. Tedy pokud rodina necestuje tatrovkou, tankem či jinou vysokospotřebnou dopravou :D.
Jo a co jsem zapomněla napsat, že s našimi třemi dětmi máme stejné zkušenosti s lidskou potřebou hodnotit druhé a opakovat stereotypy do omrzení. Moc hezky napsané, mluvíš mi z duše, škoda, že lze dát pouze jeden like :)!
Děkuji za článek! Nám se v dubnu narodila druhá dcerka, a když se tázající "dodivil", že vůbec chceme ještě další, tak dodal "nojo, ještě toho kluka!" Takže s autorkou článku souhlasím a chápu :)
my máme páreček a už jsem se setkala s poznámkou, že kluk a holka = splněno...když někomu řeknu, že jsme možná v polovině, nevěřícně a s otevřenou pusou na mě hledí, prostě úplné sci-fi....oba jsme z pěti dětí, nám velká rodina připadá normál ;-)
Gratuluji k rozšíření rodiny. Článek je moc hezky napsaný.
Přesto si dovolím následující komentář.
Zatím jsem stále "na tom druhém bezdětném břehu". A abych pravdu řekla, mám dojem, že ve chvílí, kdy se z nás žen stanou matky, všechny jsme najednou jaksi vysazené na jakékoliv otázky ohledně naší rodiny, dětí... Maminkám kolem mě vadí, že se je člověk ptá na děti (na počet, pohlaví, na věci s tím spojené jako je cestování, hlídání a školy, způsob výchovy atd..) a taky jim vadí, když se ptá na cokoliv jiného (kdy plánují jít do práce, zda stíhají osobní život, zda byly na mši atd.)...
Já osobně vnímám otázky jako jeden z nejnutnějších stavebních prvků rozhovoru. Neptám se maminek v okolí ze zvědavosti ani z nutkání roznášet drby a či soudit...ale ze zájmu. A to u blízkých i vzdálenějších.
A tak bych se chtěla zeptat vás maminek, zvláště pak maminek více dětí.
Na co se vás tedy máme ptát, aby to "opět nebylo špatně"?
Znám maminky nevěřící, které se rozhodly pro více dětí, a u nich vůbec nejsem svědkem nějakého pocitu méněcennosti za to, že mají větší rodinu. Jaktože mezi křesťanskými maminkami je tolik zakořeněný onen pocit, že jim svět už jen svými otázkami může tolik ublížit?
Nechci se tím nikoho z vás dotknout, ani rýpat. Nic takového. Jen mě upřímně zajímá, co tedy vy, maminky na plný úvazek, oceníte při rozhovoru, když vás potkáme jen tak na ulici a chceme s vámi prohodit pár slov?
Se studenty mluvím o studiu, s dětmi o škole či oblíbených hrách a kamarádech, s pracujícími o práci, se sportovci o sportu, se skauty o skautu. Na co jiného se tedy mám ptát maminek, než na jejich rodiny a děti?
Hezký článek.
Mně při odchodu z porodnice se čtvrtým dítětem bylo natvrdo řečeno že už mě tam nechtějí vidět. Ten porod byl těžký a oba-syn i já jsme toho měli dost, ale stejně mě ta poznámka mrzela.
@LidiLidi z mojho pohladu - je to podobne, ako ked sa maturanta vsetci dokola pytaju, ci uz sa stihol vsetko naucit a na aku pojde vysoku skolu. Rada si o detoch pokecam, ale riesit stale dokola, ci pojde do skolky, ci ma este plienky, kedy nastupim do prace a kedy bude uz konecne druhe ma nebavi. Rada si pokecam o filmoch, serialoch, kludne aj vareni, jazykovom kurze, knihach...nemam stale v hlave len to mrne, aj ked zabera vela priestoru, to je jasne :-)
@LidiLidi Na matky je v dnešní době hrozný tlak, aby děti byly jaksi "v normě". Začíná to narozením na tento svět, pediatr, později ve školce, škole, všude jsou tabulky, co dítě musí umět/znát/kolik vážit a měřit/jak se má chovat... Společnost tyto "normy" přejímá a tento tlak na rodiče přiživuje, všechno co je mimo to/atypické/rozdílná rychlost vývoje v jakémkoli směru je špatně. V kontextu tohoto tlaku jsme my rodiče na podobné otázky a nevyžádané rady fakt alergičtí. ALE hrozně moc záleží, kdo a jak se ptá. Každý pozná, když se druhý ptá ze zájmu, nebo že si sám není jist, tak třeba kvůli radě a stejně tak pozná, když je dotaz jen tak ze zvědavosti a potřeby nevyžádaně ohodnotit výkon rodiče/rodičů. Ony stereotypy "jaktoze čekáte další, když už máte páreček", " Už zase čekáte?!?" nebo
dokonce nadrzlé "To už by stačilo, vy už se nemnožte!" (Ano, i to nám bylo řečeno.) je fakt trapas, mluví o buranství tazatele, ale bohužel je to dost častý jev a hodně to zamrzí. A další věc je, že jako matka se osobně mnohem radši bavim o čemkoli, jen ne o dětech, protože děti řeším 24/7, takže preferuji jakékoli jiné společné téma ;). I když pokud se někdo ptá ze zájmu, ráda odpovím a popovídám i o dětech :)
@felis - souhlasím a rozumím alergii na otázky tohoto typu a určování počtu dětí. Jedni říkají:
Naflákat si mraky dětí není zodpovědné
druzí: věřící katolíci mají mít nejmíň čtyři dětí :-)
Takže vlastně si nevyberete co " je dobře".
Nevím no... hloupé dotazy a poznámky jakéhokoliv rázu, svědčící o hlouposti tazatele, prostě pouštím jedním uchem tam a druhým ven a vůbec se tím nezabývám.
A nebo se řídím pravidlem "na blbou otázku blbá odpověď".
Můj manžel si vymyslel svoji odpověď na otázku "kolik chceme/plánujeme dětí": 14 dětí - 11 kluků na fotbal a 3 holky do kuchyně. A jak se nám osvědčilo, je to výsostně blbuvzdorné. Pokud má člověk skutečný zájem, tak se zasměje a rozhovor může pokračovat jakkoliv jinak, a ti, co se urazí, za to prostě nestojí... Doporučuji něco podobného taky vymyslet a tím nevhodné lidi pálkovat.
@LidiLidi však pálkujem :D, ale ono to stejně mrzí i když si člověk z urážky udělá legraci a hovor jde dál. Proto pro jakoukoli diskusi bych velmi doporučila dvě věci: vykašlat se na stereotypy a nic nehodnotit :).
Někdy je i zajímavý, když je člověk trošku paradoxní - tj. když je křesťan, co se na víc dětí necítí :-)
Přesně jak píše @HelenaH - člověk si nevybere, co je dobře. :-)
Je vůbec legrační, když člověk mění prostředí, kde je norma vždy něco jiného. Znám lidi, pro které jsem ve svých 26 velmi mladá maminka, zatímco známí z jinýho okruhu přátel už v mým věku "stihli" třikrát tolik :-)
Výborný článek!
@LidiLidi On se možná ten úhel pohledu s vlastními dětmi pak změní:) Někdy se člověk snaží, seč může, ale když už je těch hloupých dotazů příliš, tak to člověka zmáhá, ono i stokrát nic umořilo osla. Málokdo má podle mě tak šťastnou povahu, aby to dokázal dokonale ignorovat, pokud jsou to otázky k tématu, které je pro něj citlivé nebo se ho nějak víc dotýká. A člověk, který to nezažívá, si to moc neumí představit. Asi jako když se jedna paní trochu divila, že někomu tak vadí otázky "když už konečně budete mít miminko" a přitom sama měla do 3 let od svatby 2 děti, takže moc toho netěhotného času nezažila. Ale je to věčné téma a někteří už jsou prostě takoví, že si rýpnou rádi a ani jim nedojde, že jejich způsob může být dost nevybíravý a zraňující.
@LidiLidi mám dvě děti a stále ti samí lidé se mě ptají, kdy budeme mít třetí...tak jim říkám, že spoustu dívek v mém věku i starší nemá ani jedno dítě...člověk přece nemusí rodit jak na běžícím pásu, tělo a matka samotná si taky potřebuje odpočinout, no ne?
My s manželem plánujeme velkou rodinu. Jednou mě dost překvapilo, když jsem se s nějakým věřícím člověkem bavila, že chceme mít tři, čtyři děti a ten věřící člověk se na mě díval jako na blázna... Od nevěřících jsem si na to zvykla, ale od toho věřícího bych... asi očekávala trochu větší pochopení. Ať žijí předsudky jak z jeho tak z mojí strany :-)
(Nicméně plán je jedna věc, uvidíme, jak to dopadne v realitě :-) ).
Přeju nám všem, bezdětným či (v jakémkoliv počtu) dětným, abychom si dokázali nic moc nedělat z blbých otázek a připomínek týkajících se čehokoliv :-)
Díky za výstižný článek. A k těm "alergizujícím" tématům: ráda se bavím o dětech s kýmkoliv o čemkoliv, jen téma pohlaví mě ničí. Jako, kdyby to bylo to nejdůležitější a nejzásadnější. U prvního dítěte to byly jen zvědavé otázky, u druhého dítěte bylo třeba, aby byl páreček. A když jsem tedy holčičku z porodnice do párečku dovezla, všichni kolem se rozplývali, jak se nám to povedlo. Teď čekáme třetí a otázka pohlaví je naštěstí pasé, protože máme "splněno". Jen kamarádek, co doma mají dva kluky či dvě holky a jsou teď těhu, těch je mi líto.
Moc děkuji za článek, za otevřenost a rodinné fotografie.
Otázka mateřství je pro hodně lidí citlivá. Také vnímám ten tlak, o kterém píše @felis - aby děli byly v té správné normě....
Chtěla jsem jako svatební dar věnovat knihu "Bylinky pro děti a maminky", protože se mi moc líbí a myslela jsem si, že ji nevěsta užije. Když jsem tento výběr dárku konzultovala s nezávislou osobou, tak mi bylo řečeno, ať takový dárek odložím na dobu, kdy budu vědět, že dítě už je na cestě...
Moc děkuju za článek. Lidé jsou někdy neomalení ve svých otázkách. Ale já se přistihla taky, jak v srdci posuzuju. Kamarádka (je jí ke 40 letům) má teď chlapečka, ale tatínek tam není). Pravdou je, co je mi do toho. Mohlo se stát cokoliv a mně nepřísluší to posuzovat. Když pár nemůže mít děti zažije také otázky a "chytré" nápady. Já si ozkoušela, že v katolickém světě existují takové šablony - rodina by měla mít aspoň tři děti (to že to někdy nejde nebo jsou objektivní překážky, nikoho nezajímá). Když děti pár mít nemůže, měl by je adoptovat. Nevěřící zase vůbec nechápou, že nechcete jít na umělé oplodnění. No, každý si ten svůj životní styl musíme nějak zodpovědět. Bohu díky, že před bohem a ne před lidmi.
Jinak moje maminka je z 11 dětí a strejda má 8.
@Krasnazena no to jsou aspoň veliké rodiny, ne jak my s usmolenými třemi :D..! Myslím ale že vůbec nejde o počet dětí, ale aby člověk prožil smysluplný a naplněný život. (Ano, už odkládám mobil a vracím se zpátky do reálného života :D...)
No, skoro mi z toho plyne: Nikdy se nikoho neptej na to, čím právě žije. Ptá se ho na to totiž každý, tudíž je na otázky toho typu alergický. Zbývá tedy už jen "povolená" otázka: Jak se máš? ...a čekat, zda bude brána jenom jako formální fráze a otázka do větru, nebo se dotazovaný sám rozpovídá na to téma, které mu nevadí... v lepším případě se třeba i něco o životě toho člověka dovím... :-) v horším dostanu jednoslovnou odpověď: "dobře" ...a konverzace skončila. :-) Ach, jak je ta lidská komunikace složitá. ;-)
@JzJ @LidiLidi Nemyslím, že ten článek chce říct, abychom se spolu nebavili. Ale je přece tolik témat a otázky toho typu, které jsou tu zmíněny, jsou doopravdy často netaktní. Jedna věc je se na takové věci zeptat v soukromí na návštěvě při vhodné atmosféře, jiná je řešit při letmém potkání před kostelem či jinde. Ono rodina a její plánování je daleko osobnější téma než studium, škola atp. Doporučovala bych třeba začít konverzaci tím, že dítko rodičům pochválíte. To potěší a určitě na to rodiče nějak zareagují a možná se i rozpovídají :).
urazily by jste se, kdyby jste byly těhotné a těhotná známá by se zeptala, kdy máte termín porodu? já se tak jednou zeptala a ta dotyčná o mě pak rozhlašovala, že mám intimní otázky, od té doby se se mnou nebaví :-D
Helenko, to neurazila
@LzL - Lidská komunikace je velmi složitá.
@LidiLidi - jde o taktnost a o to, v jakém jsem s dotyčným člověkem vztahu.
@Hrabosh: Článek se mi líbí, to jen z té diskuze to tak trochu vyplývá, že kvůli obavám, abych se nezeptala netaktně, se raději nezeptám vůbec (každý má tu hranici jinde, kdy je vhodná atmosféra a co už je moc osobní).
Jak kdy je rodina osobnější téma než studium. Pokud někdo se studiem bojuje a snaží se ho dodělat už třeba několik let, otázka "jestli ještě studuje" ho může zranit úplně stejně jako otázka "proč někdo ještě nemá děti". Ale chápu, že tady jsme ve společenství žen, matek a manželek... :-)
@JzJ trefa do černého! Seznam obecně vhodných otázek neexistuje. Pro někoho je extrémně citlivé téma rodičovství, pro jiného škola, pro jiného zaměstnání (nezaměstatnost), finanční situace...
@fragaria: Díky, to jsem přesně chtěla nějak vyjádřit. :-) A i v rámci určitého tématu to může být dost různé - viz komentář @Heléné... Nikdy nevíme, s čím citlivým může mít ten druhý jakoukoli běžnou otázku spojenou...
Měli bychom mít vždycky možnost říct. "Nezlob se, o tom nechci mluvit." A respektovat to u našeho protějšku.
Mluvis mi z duse. Diky za clanek
Moc pěkný článek :-)
Ono k těm dotazům - fakt záleží kdo a jak se ptá. Když se mě na rozdělení rolí v rodině, školku, návrat do práce atd. zeptá kamarádka, kterou znám už dlouho, tak to je úplně jiné, než když se mě takhle pokusila vyslýchat nějaká paní v obchodě ve chvíli, kdy viděla, že mi zbývá pár týdnů do porodu a za ruku vedu dva další kluky. Potom jsou dotazy "jak to hodláte živit" na ránu mezi oči. Co je jí po platových podmínkách mého muže? A přitom jí říct, že na to asi nakradu taky není úplně ok. Takže nic proti, když se mnou tahle témata někdo řeší, ale musí to být člověk aspoň trochu blízký. Pokud ne, tak je to totéž, jako bych se zeptala paní na zastávce, kolik bere, jestli už má vyčerpanou dovolenou a jak vysoký má úvěr na vánoční dárky. Je to dle mého nejen neetické, ale
přinejmenším přidrzlé. Je fakt, že moje alergie na tyhle dotazy je přímoúměrná tomu, kolik lidí má tendence se mě takhle vyptávat, aniž by vůbec věděli, jak se jmenuju jménem. To, že znají moji mamku z obchodu, kde prodává, jim přece nedává právo dělat ze mě veřejný majetek, který musí na potkání vysvětlovat, jestli ten třetí kluk nebyl omyl. Stejně tak mě "dojalo", když mě ještě v šestinedělí pro mě zcela neznámá žena objala a pošeptala mi do ucha, že nemám smutnit, že je to zase kluk, protože i ti se dají vychovat. Nenávidím objímání a štvou mě ti, kdo mají dojem, že můj život není plnohodnotný, když jsem "nedokázala" porodit dceru.
@Heléné neurazila... přišlo by mi to jako úplně normální otázka... něco jako "kdy máte svatbu," když vím, že je dotyčná zasnoubená a právě si koupila svatební šaty, nebo tak něco... je to prostě zásadní životní událost :-)
@JzJ Citlivých témat může být hodně. To beze sporu. Ale podle mě jsou obecně nevhodné otázky. Tak jako se neptám novomanželů na kvalitu sexuálního života, tak se prostě neptám na plánování dětí. Přijde mi to netaktní.
@sanitan - A já zase miluju objímání. I když opět, jak od koho.... A co se týče komunikace, zde je taková maličká zkušenost. Měli jsme k večeři fazolový salát. Manžel se zeptal: "Odkud jsou ty fazole?" A mně došlo, že se dá odpovědět:
1. z konzervy
2.z večerky na Růžku
3. Jestli se ptáš, kde vyrostly, tak to pravdu nevím.
Krasnazena: Ale jo, když je mi ten člověk nějak blízkej, tak ho klidně obejmu. Ale tuhle paní NEZNÁM. Nemám páru, kdo to byl. Slušně se zeptala, jestli se může podívat do kočárku a pak se mi vrhla kolem krku, že jsem nevěděla, jestli si hlídat peněženku nebo co se děje. Přitom ji to mé "neštěstí" v kočárku jen tak strašně rozlítostnilo, že mě měla potřebu utěšit. Objímala by ses ráda i za téhle situace? Já ne.
@sanitan - to nechtěla.
Krasnazena: Tak vidíš, nic proti objímání a zálibě v něm, ale musí se to hodit ;)
To jsem nečekala takovou diskuzi;-) díky za vaše reakce. Mě ty různé ať už taktní nebo netaktní otázky překvapovaly pouze ze začátku. Když se vás víc lidí ptá opakovaně na stejnou otázku a vy víte, že si za tím stojíte (např. ano, opravdu je to dítě plánované, chtěné a milované - a to to nemusíte všem říkat, stačí kdyžto víte vy), už vás to nerozhodí.
Zajímavé je že jsem žádnou podobně "osobní" otázku nedostala od blízkých přátel či nejbližší rodiny. Většinou to byl někdo koho až tak dobře neznám
Článek mě moc zaujal, děkuji za tu jistotu, která z něj čiší, taky mě v něčem ujistila :-)
Já už si zvykla, že jsem pro spoustu lidí za debila, ale je to jejich problém. Děkuji Bohu, že mě nechal několik let blbě hrát na kytaru před celým kostelem s dětmi, se kterými jsme pokaždé něco pokazili a tak jsem měla možnost se v takové situaci naučit chodit. Teď když máme Terí, náramně se mi to hodí. Už proto, že vychováváme jinak než většina rodičů, že jsme "nezodpovědní" a děláme si věci po svém, ne, jak je to běžné apod. . Prostě se učím žít ne podle autorit, ale podle svého názoru a snažím se dozrát v takovou osobu, jakou mě Pán chtěl (a to ne kvůli poslušnosti). To je pro mě řešení nežádoucích otázek.
A taky mi jednou kamarádka poslala odkaz na zajímavý článek: "seznam věcí, na které byste se novopečených maminek neměly ptát". Byly tam dotazy na kojení, porod, čas pro sebe ... ale já o tom potřebovala mluvit, právě o tom. Nejde říct, že není vhodné se na něco určité skupiny lidí ptát. Nikdy to nepůjde zobecnit. Upřímně mě to zklamalo až rozčílilo, protože "mělo by se dělat" "nemělo by se o tom mluvit" apod. v sobě vždycky skrývá problém (který pak vodí lidi k psychologům, protože se nikdo z okolí nezeptá jak jste s manželem spokojení v posteli, jak neseš to, že ti umřel rodič, jaké to je mít dva kluky, když sis přála holčičku... a musí se zeptat až psycholog u kterého se předpokládá, že dotyčnému neublíží).
Nejsem nijak moc taktní, prostě to neumím,u nás doma se říkalo, co slina na jazyk přinesla. Zkoušela jsem to řešit tak, že jsem začala dávat pozor na to, co se říká a neříká a podle toho komunikovala s lidmi, ale z tohoto úsilí vzešlo několik velmi povrchních kamarádských vztahů, kde ne a ne najít společnou notu, kde se mi teď nedaří vztah prohloubit, protože komunikace není nastavená na otevřené vyjadřování, ale na to, abychom byly správné kamarádky, které se na některé věci prostě neptají, aby si neublížily.
Ve škole mi to pak začalo dávat smysl, když jsme se učili o lidském odcizení, o samotě člověka obklopeném lidmi, o problémech, které tato samota působí a o léčivosti lidského vztahu, kde se dvě osoby skutečně setkají.
Snažím se tak složitě popsat to, co ve mně křičí: nepříjemné pocity v komunikaci s druhými podle mě nejde vyřešit strategií "tohle se neříká" "takto se nemůžeš ptát" musí existovat nějaká jiná cesta. Nějaký jiný způsob, jak se naučit citlivosti k druhým, jak ukázat snadno partneru v komunikaci, že mi jeho otázka není příjemná a proč, aby nás to nerozdělovalo a já si to nemusela řešit za zády s kamarádkou a ujišťovat se o tom, že jsem dost dobrá a chybu udělal ten druhý. Jak i s cizím člověkem být v komunikaci Boží solí a světlem a ne otevřenou ránou, kterou právě někdo osolil a já nedokázala říct, že mě to bolí.
Kdyz jsme čekali 3.prirustek,tak me vytaceli otazky na budoucnost tipu jestli budeme mít 12 deti jako ve Zlatovlasce. Nevim,kolik budeme mit deti, Pan Buh to jiste zaridi dobre,ale uz s tema trema jsme za divnouse. Komentar, ze je to odvaha poridit si treti, byl mezi tema laskavejsima
@Anežka-m Podle mě je dobré rozlišovat dvě věci - sdílet svoje intimní pocity a druhého se na ně ptát. Nikdo přece nemluví o tom, že si o plánování dětí nemůžeme s dobrou kamarádkou popovídat (pokud je to pro nás vhodné téma), ale vnímám rozdíl mezi tím otevřít téma, které je moje osobní a druhého se na velmi osobní téma ptát. Ona ta témata určitě najdou prostor v důvěrném rozhovoru, pokud je to potřeba. Ale zeptat se mě kdokoli na to, jak jsem s manželem spokojená v posteli - asi bych ho velmi neslušně uzemnila. To je prostě za čárou. Když pominu, že podle mě to není téma pro nikoho mimo manžele, případně pro oba manželé a nějakého vybraného důvěrníka. A téma plánování rodiny je podle mě ve velmi těsné blízkosti.
Tři děti už se v téhle společnosti nenosí? Já jsem ze tří taky (tři holky, takže babinec) a žádné zvláštní reakce jsem nikdy nepozorovala. Vždycky mi přišlo, že tátovi spíš ostatní chlapi záviděli.. a že by nás bylo doma "moc" mi nikdy nepřišlo. Naopak, velká rodina je dar a já si nedovedu představit, že bych měla jen dvě děti. Nepříjemné poznámky ohledně toho si od nejbližších nedovedu představit a to jsem z nevěřící rodiny.
Norma je d vě už od dob socialismusu:-)))))))))))))))))))
U nás jedna pani měla na počet dětí tuto definici: jedno je málo, dvě akorát, tři je hodně a čtyři a více mají jen cikáni a nenormální lidi. A toto klidně řekla naší mamince, která s hrdostí vezla právě v kočárku své čtvrté dítě. Co už.
Ta norma od socialismu mě zaujala. Viděli jste třeba v paneláku kuchyň, kde se vejde ke stolu pohodlně aspoň 5 lidí? Já snad ještě ne (i když jsem jich teda moc neprošla).
Já jo, my měli v paneláku v obou bydlištích velký stůl, vešlo se nás všech 8 plus ještě pohodlně tak tři, pak už jsme se museli zdrcnout..
@LiduškaŠ - u nás se říká, že čtyři a více mají jen cikáni a katolíci. Ale v poslední době mají víc dětí i některé celebrity - viz třeba Trojan, Zdeňka Žádníková a jiní, což mě těší. S nějakou ženou byl rozhovor v Oně Dnes, myslím, že má děti čtyři a prý se jí lidé ptají, zda jsou věřící a ona odpovídá: "Ne, my jsme ty děti chtěly." No, je to švanda s tím "veřejným míněním".
@ajinka Díky za krásný článek! Taťka pochází ze 4 dětí, vyrůstali ve třípokojovém ytě, pokojíček měly děti dohromady a byly v něm 2 dvoupatrovky, které pro ně vyrobil taťkův dědeček. Jak říká dědeček, v bytě plném lásky jsou nafukovací stěny... A bylo to super jezdit tam na prázdniny že jsme mohly být s dalšími 2 sestřenkami na dvojpatrovkách (zážitek) a další dvě sestřenky ještě spaly třeba na zemi...bylo to dobrodrůžo a moc rády na to vzpomínáme! :) Všechna čest babičce, která byla ochotná si nás tolik zároveň na prázdniny na hlídání vzít :)
@Krasnazena díky za komentář "Měli bychom mít vždycky možnost říct. Nezlob se, o tom nechci mluvit." A respektovat to u našeho protějšku." ... chci se to naučit, to, že nemusím na všechno ne příliš blízkým lidem odpovídat, odůvodňovat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.