Jsem z Valašska a bydlím na dědině, kde je úplně jiný život než ve městě. Ale ani za nic bych neměnila!

Můj tříletý syn má nejraději knížku, která se jmenuje Stroje na statku. Mě příjde velmi úsměvná, protože všichni členové rodiny mají svůj traktor včetně maminky a babičky. Kromě traktorů a strojů vlastní i kombajn, řezačku a všemožné vlečky.

U Maliňáků na gruntu se odjakživa pracovalo jenom rukama. Máme malé hospodářství, tedy moji rodiče, ale pracujem na něm společně a teď už i naše děti. V ohradě se pasou 4 ovce, kvůli kterým každoročně sušíme hafo sena. Zaslouží si to vůbec?

Když jsem byla malá, koupil tatínek starý velký žebřiňák. Pak přišel čas složit seno, vytáhl starobouvonící žebřiňák, který netáhly koně, ale 5 sourozenců s rodiči. Celá rodina tedy táhla za jeden provaz/žebřiňák. Když jsem v tom vedru viděla sousedy, jak se čvachtali ve svém bazénu, o kterém jsme si mohli nechat jen zdát, často jsem si smutně říkavala podobnou větu, jako z Cimrmanovy hry Vizionář:,,Ale ten grunt tatínku, ten náš velkej grunt, já nechci!"


Další milá vzpomínka je na naše retro auto. Můj tatínek měl zálibu ve starších autech a tak jsme se celé dětství vozili v modelu Škoda 1202 Station Vagon, dodnes mám v paměti zvuk motoru a to, jak jsme se vždy schovávali za sedáky, když jsem po silnici míjeli své vrstevníky. Trošku jsme se za ten náš zelený ,,stejšn" styděli.

V zimě vždy nastal můj oblíbený den. Ano, hádáte správně...Zabijačka! Vstávalo se už kolem 6.hodiny ranní, sešlo se spoustu strýců a bratranců a mohlo se začít. My děti jsme řezníkovi nahlíželi pod ruky a čekali na úkoly. Nejvíc jsem se těšila na snídani v podobě vepřového mozečku s cibulkou a čerstvým chlebem. Mňam! Na oběd bylo vařené maso, spoustu masa, které se vařilo v kotli. Vedle chléva máme místnost, kteřé říkáme kuchyňka. Jsou tam kamna, do kterých jsem velmi ráda přikládala, tam se vařila krev. Na zdi spousta Ladových obrázků. Večer jsme vzali jelítka, jitrnice, ovarovicu a šli podělovat sousedy. A tak jsme si s mužem řekli, že až budou děti větší, uspořádáme pro ně taky zabijačku, ať mají také na co vzpomínat...

Když všichni mí sourozenci vylétli z rodného hnízda, bylo mi jasné, že já jakožto nejmladší tu zůstanu a budu tu v potu tváře sušit seno až do smrti. A nejde jen o polnosti, ale těch trnek, co tu máme zasazených a které je každoročně potřeba vypálit, jinak bychom nebyli ti správní Valaši.

Vím, že časem ty ,,otěže," odkaz našich předků, kteří se modlili a pracovali, musíme převzít i my a naučit to i naše děti. Tak ať se nám to s Boží pomocí daří!