Můj drahý manžel si mě našel tady, na Signálech. Myslím, že tady tenkrát lovil holky. On bydlel v Ostravě a pracoval v Rožnově. Já jsem bydlela v Rožnově a studovala v Ostravě. Začal k nám chodit do scholy, pár měsíců jsme se kamarádili. Dva roky jsme spolu chodili a pak jsme se vzali. Rozuměli jsme si skvěle – ve víře, v názorech, v humoru, v hudbě i v zálibě v procházkách a výletech a oba dva jsme byli takoví blázínci a měli rádi lidi kolem sebe.


Po svatbě jsme si užívali společné pohodičky deset měsíců. Pak se nám narodila první dcera, za rok druhá. A ani jsme si nevšimli, že z manželského vztahu se stává postupně partnerský, kamarádský a nakonec více rodičovský, než manželský vztah. Věděla jsem, že je něco jinak, než jsem si to představovala, ale nevěděla jsem, co a jak to změnit.

Naše společné chvilky bez dětí se zkrátily přibližně na jednu hodinu večer. Společné rozhovory se smrskly na téma: děti, nákupy na další dny, binec v domě a kolem něho. Tolik se mi stýskalo po té romantice před a po svatbě! Ale nevěděla jsem, jak to změnit. Jediné, co jsem věděla bylo, že je to možná tím, že jsem unavená, protivná, bez špetky humoru a pár kily navíc.

Jakmile jsem holky večer uložila ke spánku, šla jsem šít, anebo žehlit. Nebo taky ne. Lehla jsem si unavená na gauč a těšila jsem se, až začně znělka Herculla Poirota. To je relax!

Manžel si vzal noťas a hledal po bazarech auta - přestože každý máme své - a nějaké věci kvůli zvučení. Byla jsem otrávená, protože jsem věděla, že takhle společné večery trávit nechci. Když si Lukáš všiml mého kyselého výrazu, zeptal se, co se děje. Odpověděla jsem univerzálně: Nic.

(c) Judy Merrill-Smith

"Bezva večer", myslela jsem si. Já tady skládám ponožky, žehlím, nebo odpočívám a on si sedí u noťasu... Šli jsem pozdě spát. V noci jsem vstávala k holkám a ráno jsem vypadala jako vyoraná myš. Ploužila jsem se den za dnem. V noci mě budilo chrápání manžela (já jsem si za těch pět let manželství na to chrápání ještě nezvykla) a kňourání dětí ze spaní nebo taky jejich noční můry - jednou se vzbudila mladší (3) s jekotem, že jí slepička zobla do bříška (asi ji bolelo břicho). Pak se vzbudila s příšerným řevem starší (4), že jí krtek kousnul do nohy (asi si ji přilehla). A spoustu podobných příhod, které mě zaručeně postavily na nohy několikrát za noc a ráno ze mě udělaly podivné (a ještě o trochu hůř cítící se) stvoření, které se těší, až o půl druhé po obědě sejde schody a předá ratolesti babičce, aby mohlo hodinku nebo dvě v ZUŠ-ce zahrát baletkám k tanci.

Jak já se těšila na prázdniny a na naši první dovolenou a hlavně na to, až přijdou naše úžasné neteře (13) a (16) na prázdniny a pohlídají nám holky! Jupííí. Ale zajímavé je, že prázdninami se nic nezměnilo. To podivné stvoření se dál ploužilo dnem za dnem.

A teď by se hodilo takové to „a řekla jsem si DOST!“. Ale já jsem si nic takového neřekla, ani jsem na to neměla sílu. Dovolená byla sice super, ale unavená jsem byla snad ještě víc, než ve školním roce.

Domluvili jsme se s manželem, že bychom holky mohli přestěhovat do obýváku. Na dovolené taky spaly ve vedlejší místnosti a zvládly to. No, upřímně řečeno – málem jsem to obrečela (lítostí, že jsme holky „vyhodili“ z ložnice). Zůstali jsme v ložnici sami s manželem – je to tady takové prázdné... A co vlastně budeme večer dělat? Televize byla naší vděčnou večerní kulisou.

Přesto jsme tuto změnu vyzkoušeli. Kupodivu to neprobíhalo, jako na dovolené – každou noc (asi 10 dnů) jsem snad každou hodinu běhala z ložnice přes chodbu do obýváku, protože se ozývalo kňourání a plakání. Už jsem si myslela, že to všechno přestěhujeme zpátky, ale najednou se to uklidnilo, a já se vyspala, i když jsem šla spát později. A kupodivu mě ani manželovo chrápání už několik nocí neprobudilo.

Nechce se mi věřit, že jsem se skoro po 5 letech (když počítám i spaní/nespaní v těhotenství) vyspala celou noc. To je úleva. Všimla jsem si, že stíhám víc věcí přes den. Obrat k lepšímu byl, když jsem začala Bohu děkovat, ale i prosit za naše manželství. Společné večerní modlitby začaly být plnohodnotnější, rozjímaní u svíčky mi hodně chybělo. Ranní modlitby se přestaly úžit na jednu větu. Dokonce jsem začala vstávat dříve než holky a stíhám více věcí hned ráno.

Společné večerní rozhovory se přestaly točit pouze kolem dětí, nákupu a úklidu. Myslím, že už nejsem ani tak otrávená a protivná. Možná také i díky tomu všemu se k nám pomalu zase vrací sounáležitost a trocha i té romantiky. A co se zdálo být ztraceno, postupně se nachází zpět.

 Pane Bože, náš nebeský Otče, děkuji Ti za dar manželství.

pozn. redakčne editováno