Mohla bych se rozepsat o tom, jak jsme domlouvaly první pouť ŽMM. Stejně tak bych mohla popisovat, jak mi kdo pěkně zavařil, když mi na poslední chvíli sdělil, že se nemá jak dostat. Nebo třeba může vzniknout dlouhá óda na nabízené pomocné ruce, aby se dostal opravdu každý, kdo chce jet.


Vydří je pro mě srdeční záležitost. Místo, kde se píší mé osobní dějiny. Ať už se jedná o setkání s Hospodinem, na které se nezapomíná, o těžké chvíle a potoky slz po různých životních kotrmelcích, ale taky o chvíle radosti a naplnění.

Takhle mě klášterní kostel vítal před devíti lety naposledy jako svobodnou ženu.

Od té doby se tam opravdu ráda vracím jako žena poklekající před svým Pánem. Jako matka přinášející v srdci své syny. A v neposlední řadě jako manželka vděčná za svého muže, která si nenechá ujít příležitost, aby v tom krásném kostele znovu nezašeptala svůj slib.

O tomto víkendu jsem připutovala se spoustou dalších žen, jejich manželů a dětí. Troufám si říct, že všechny jsme v srdcích nesly naše společenství, kamarádky, které nemohly přijet a také spoustu svých osobních radostí i strastí. A s tímhle vším jsme vstoupili do slavení mše svaté. Nebyla tak pompézní jako jsou velké poutě. Nebyla ani v kostele, ale pod jabloní. Nebyli jsme slavnostně ustrojení, ale ušlí po akčním putování s dětmi. 

 

Při slavení eucharistie se mi nádherně otevřel smysl věty, která padla v autě cestou - že Bůh je přesažný. Improvizovaným oltářem se stal právě odložený šátek na nošení dítěte. Bůh je přesažný.

 

 

Naslouchat evangeliu v kruhu, sedíc na zemi, má své kouzlo. Člověk si pak připadá, že poslouchá podobenství o rozsévači tak nějak autenticky. Bůh je přesažný, čas nehraje roli. Tehdy nebo teď, vždyť je to tak jedno, když Ježíšův život zní dějinami.

 

 

Možná mnohé pohorší takový způsob slavení eucharistie. Ale věřte, že žít doslova, že kde jsou dva nebo tři, tam je sám Ježíš uprostřed, je velmi intenzivní.

 

 

A poslední fotka, kterou si prostě nemůžu odpustit. Takhle nějak si představuji poslední večeři. Neformální společnost a někde v ústraní, téměř nespatřen se Bůh dává za nás. Chvíle, která půlí krajinu. Pokorný okamžik, kdy za nás někdo dýchá.

 


 

Poslední dvě věty článku jsem si vypůjčila z básně Jana Skácela "Chvíle".

První fotografie je z mého archivu, ostatní pochází od @verunka55555