Jako každý rok i letos jsme s dcerou prchaly před neúprosnou letní městskou panelákovou saunou na venkov. Oboji Moničini prarodiče bydlí v domku na vesnici, jedni na Valašsku, druzí na Boskovicku, takže naštěstí máme kam se uchýlit. Je pravda, že pobyt je pro mě vždycky fyzicky náročnější, protože domy našich rodičů nejsou z dob, kdy by se kladl důraz na bezbariérovost, takže jsou plné schodů. A tak ačkoliv tělo dostalo trochu zabrat, duch si mohl odpočinout přímo královsky.

Celé dětství i dospívání jsem trávila na vesnici, to až teď mě okolnosti zavály do betonových krabic v druhém největším městě republiky. Bydlet v paneláku jsem si nikdy neuměla představit, teď je to pro naši rodinu nejlepší řešení a skoro nutnost a já už jsem si zvykla, ale přesto se vždycky ráda vracím tam, kde mám kořeny. Tam, kde (i přes dnešní stírání rozdílů mezi životem na venkově a ve městě) na mě pokaždé dýchne “venkovský duch”, kde to voní v lepším případě čerstvě posekanou trávou, v horším hospodářskými zvířaty, ale v každém případě dětstvím a vzpomínkami.

 

Pořád tu ještě panuje ta krásná idyla:

  • soused, který jde v pět ráno s motorovou sekačkou vyséct pod trnkama
  • soused, který odpoledne jen v trenkách vozí svého stejně oblečeného syna na pionýru, aby na tomtéž pionýru jel druhý den brzo ráno na houby
  • sousedka, která vám přes plot podává letní jablka a před odjezdem vám přinese obří cuketu
  • prodavačka v obchodě, která zná jménem nejen vás a všechny vaše sourozence, ale ví také, kdo jsou vaši rodiče, prarodiče, jaké máte vzdělání a že ten kabanos kupujete pro psa
  • známý, který vám přiveze koš hřibů jen proto, že jste se o tom před ním z legrace zmínili
  • kamarádky, které vás zahlédnou hned při první cestě do obchodu z kolemjedoucího auta a rovnou se staví na kafe
  • a celá řada dalších lidí, kteří vás znají jménem, pozdraví a zeptají se, jak se daří mamince nebo kam odjela babička, že ji už dlouho neviděli

A tak se můžete procházet vzpomínkami a nechat myšlenky jen tak volně plynout.

Lehnout si na deku do trávy, nic nedělat a na nic nemyslet, jen se kochat modrou oblohou, zelení stromů, pozorovat motýly a poslouchat bzukot včel a hašteření ptáků na jabloni.

Vzít psa a kočárek s dítětem a vyrazit do polí, smát se a běžet se psem o závod a pak udýchaně sedět na mezi.

Vyrazit do lesa na ostružiny a kromě konve ostružin přinést i bedlu a dítě s fialovou pusou (a tričkem).

Houpat se v houpací síti na zahradě a uzobávat z darů ovocných stromů.

Sedět ve stínu kamenné zídky, drbat psa za ušima a pozorovat hemžení na dvorku, pohladit si králíka a povečeřet výbornou uzenou rybu.

 

Nebo prostě jen tak být, dýchat a vnímat tu krásu a rozmanitost krajiny kolem sebe a nechat se zaplavovat vděčností, že smíte být součástí něčeho tak nádherného.

Myslím, že takovou malou dovolenou pro ducha si musím dopřávat častěji.