Už dlouho si lámu hlavu s tím, jak málo času věnuji modlitbě.

Chybí mi společná modlitba s manželem, který stejnou potřebu jako já nemá. Modlí se raději sám a já se musím spokojit s našimi společnými modlitbami akorát u jídla. Někdy ho donutím se společně pomodlit před nějakým rozhodnutím, či za poděkování, nebo protože to prostě potřebuju. Ale i tak se spolu modlíme jen zřídka.

Dlouhou dobu si s tím nevím rady. Při přípravě na manželství nám různí lidé i kněží vštěpovali myšlenku, že společná modlitba manželů je moc důležitá. Neboli, "pokud se spolu nemodlíte, ubližujete tím vašemu vztahu a vztahu k Bohu. Vlastně pokud se spolu nemodlíte, hřešíte." Nevím proč, ale takto to bylo zakotveno v mé hlavě.

Donedávna jsem to takto brala a moc mě trápilo, že když se spolu nemodlíme, naše manželství je méně požehnané. Není tomu ale tak. Zjistila jsem, že je plno manželství, kde se ti dva spolu nemodlí. Modlitbu prožívá každý zvlášť, protože každý je ve vztahu s Bohem někde jinde. A prožívání víry je individuální. Muž i žena prožívají vztah s Bohem každý jinak. Nemůžeme toho druhého nutit, aby měl stejný vztah k Bohu, jako máme my.

Mě opravdu užíralo, že se spolu prostě nemodlíme. A když se nemodlíme spolu, nemám chuť se modlit ani sama. Moje modlitba došplhala až do fáze, že jsem si na ni a Boha vzpomněla jen když jsem něco potřebovala, když mě něco trápilo nebo když se mi něco podařilo. Můj vztah k Bohu skončil  na bodě mrazu a prožívání víry se nijak neprohlubovalo.

To, že se nemodlím, jsem dávala za vinu svému manželovi, protože on se se mnou nechce modlit. A neměla jsem ani sílu ho pořád prosit. Hrozně mě to vysilovalo a potřebovala jsem, aby s tím někdy přišel i on. Marně jsem čekala, že přijde a řekne: "Hele, pojďme se spolu pomodlit..."

Neměla jsem sílu ani na duchovní rozhovory, které by nás třeba ve vztahu s Bohem přiblížily. Necítila jsem z jeho strany žádný zájem a moc mě to zraňovalo. Říkala jsem si, že přece ví, jak je to pro mě důležité, tak proč to prostě pro mě někdy neudělá. 

Ale…

Chtěla jsem toho po něm příliš moc. Jeho vztah s Bohem je na úplně jiné úrovni nebo rovině než ten můj. Snažím se to přijmout a nedávat mu za vinu moje vlastní selhání. Musím se vzchopit, prosit Ducha Svatého o sílu, aby moje modlitba byla upřímná, abych na Boha myslela v modlitbě častěji, aby to pro mě nebyl jen stereotyp. Hlavně se musím modlit i za něj, za svého manžela a odevzdávat ho do Božích rukou. Odevzdat Bohu celé naše manželství. A třeba jednou se spolu začneme modlit... třeba za 5, za 10 nebo za 50 let. Věřím, že i naše děti nás k tomu mohou dovést... přiblížit...

Asi je to zkouška pro mě. Vytrvat! Vytrvat v modlitbě i v této těžkosti. Přece by to asi bylo moc jednoduché, kdybychom od začátku jeli na stejné vlně víry.