Září je nejen měsícem biopotravin a vinobraní, ale také příležitostí ke slavení malého výročí společenství ŽMM. K této příležitosti jsem si dovolila napsat e-mail paní Pinknerové s žádostí o povolení zveřejnění jejího textu. Ona souhlasila, takže si jej můžete přečíst níže. Pochází z knihy Co Bůh šeptá maminkám, kterou jsem poprvé měla v ruce před deseti lety. Půjčila jsem si ji od kamarádky z našeho studentského bytu. O oblíbenosti knihy svědčí to, že vydání, které mám doma, je v pořadí druhé (z roku 2010). Dnes mám od Hany Pinknerové knih 8 (napsala jich ale víc, včetně titulů pro dětské čtenáře). 

Počkat! Co je normální?

Setkala jsem se nedávno s jednou svojí kamarádkou. Je vdaná, má tři děti. Jsou báječné, šikovné, chytré, nadané, krásné. Mají spoustu zájmů, navštěvují různé kroužky a oddíly, malují, sportují, tancují. Zároveň čeká na další děti, které jí a jejímu muži budou svěřeny do péče pěstounské. Pečlivě se na to s celou rodinou připravují. Také se stará o nemocnou babičku. Dost práce na jednu obyčejnou ženu. Potkaly jsme se, když jsme čekaly na své dcery nabírající znalosti a dovednosti na nějakém kroužku. Normálně je upovídaná, veselá, rázná. Tentokrát však byla nějaká zamyšlená, skoro až smutná. Čekala jsem, co z ní vyleze.
Nemusela jsem být dlouho trpělivá, rozpovídala se hned. Vyprávěla mi, že byla něco vyřizovat na úřadě a nějaká paní úřednice se jí zeptala, kde pracuje. „Řekla jsem jí, že jsem v domácnosti, a ona povídá: ‘A paní, co to je? Buď jste nezaměstnaná, nebo pracujete, ne?’ Já jsem jí řekla, že máme ty tři děti, že čekáme další do pěstounské péče a že se ještě starám o naši starou nemocnou babičku... a víš, jak reagovala? Zeptala se mě, kolik nám babička platí. Chápeš, vlastní babička?“ „A cos jí řekla?“ ptám se a sama přemýšlím, co bych asi tak odpověděla já. V duchu si přiznávám, že mě nic nenapadá, a tak zvědavě pohlížím na svou kamarádku.

„No, nic mě nenapadlo,“ pronesla tiše. „Víš, ona se na mě koukala, jako bych byla nenormální. Protože každý normální člověk, který může, chodí do práce.“ Zamyšleně zavrtěla hlavou: „Já nechodím. Ale já přece pracuju...“ a měla přitom strašně smutné oči.
Bylo mi jí hrozně líto. Zároveň jsem pocítila vztek při pomyšlení na onu úřednici. Co si to dovoluje? Asi sama nemá děti, ale pejska. Nebo své ratolesti šoupla hned do nějakých jeslí, školek, školních družin nebo kroužků, aby se jí o ně starali odborníci. On úřad, to je důležitější práce než utírání zadečku, vaření kašiček, uklízení rozlitého mléka, čtení pohádky stokrát dokola, omílání říkadel a písniček, spravování porouchaných hraček, vysedávání u pískoviště a řešení dětských sporů... vždyť ty učitelky na to mají odborné vzdělání. V duchu se vztekám. Zároveň pociťuju velkou marnost. Co teď mám říct těm smutným očím?
Dovedu si představit, jak jí je. Každá z nás, co jsme doma s dětmi, čas od času musí čelit takovému podezření... Že si doma válíme šunky, žijeme na úkor ostatních pracujících, případně nesplácíme společnosti dluh za prostředky, investované do našeho vzdělání, které teď samozřejmě leží ladem. Že si jen chodíme po nákupech, po procházkách s dětičkami, popíjíme kafíčko s přítelkyněmi a vlastně nic kloudného neděláme. Doma máme pořád binec, jsme stále unavené, často nám nestačí peníze. Na to jsme nemusely studovat. Co na to říct?Dumám a dumám, až se zarazím: Počkat, co je vlastně normální? Je v pořádku, když maminka dá své malé dítě do péče a vychování někoho cizího, o němž vlastně nic bližšího neví? Je to tak správné, že žena věnuje všechny své nejlepší síly, schopnosti, energii a čas především cizím lidem, a ne vlastním dětem? Je to normální, že výchova dětí je hodnotná činnost jen tehdy, jedná-li se o cizí děti? Je možné, že by cizí člověk mohl líp rozumět mému dítěti a víc ho mohl milovat než já? Co je vlastně normální? Začala jsem myslet nahlas a vyslovovala jsem s patřičnými důrazy všechny otázky, které mi v mysli naskakovaly. Odpovědí nebylo třeba. Podle jasnících se očí mé kamarádky jsem rozpoznala, že odpovědi známe obě velmi dobře. Vlastně nám nikdo nic nemusí vykládat. Víme, kde je naše místo. Víme, co máme dělat. Víme, co je normální. Jen si občas potřebujeme položit ty správné otázky.

Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2010.

osobní blog Hany Pinknerové: http://pinknerova.blogspot.cz/