Dnes opět. Opět jsem vyslechla smutný příběh, příběh, v jehož hlavní roli hraje neodpuštění. Slýchám jich poslední dobou nějak moc. Neodpuštění druhým, od druhých a asi nejhorší neodpuštění sobě samému. Jakékoli odpuštění se děje v Ježíši Kristu, neboť on svou smrtí a zmrtvýchvstáním přemohl smrt a zlo. Jako ostatní Boží dary však vyžaduje od nás aktivní postoj, jímž je jeho PŘIJETÍ a také spoludarování druhým. Proč je tak těžké tento dar přijmout? Přijmout fakt, že nám odpustil Bůh, že nám odpustil bližní. Odpověď na tuto otázku neznám, sama nosím v srdci místa, která na odpuštění čekají.


Ve vzpomínkách jsem zalétla do francouzského opatství v Haute Combe, kde jsem po maturitě trávila léto v mezinárodní komunitě Chemin-Neuf. Seznamovala jsem se s nejrůznějšími lidmi. Při jednom obědě jsem seděla vedle stařičkého kněze, jezuity, původem z Jižní Ameriky, který procestoval v rámci misií celý svět a momentálně „na stáří“ vypomáhal v malé francouzské farnosti. Každý den jsem ho vídala trávit dlouhý čas v klášterním kostele. Ptal se mě, odkud pocházím a jaké jsou mé plány. S nadšením jsem sdělovala svůj záměr studovat teologii a stát se katechetkou, seznamovat lidi s Bohem, pomáhat jim nacházet k němu stále bližší cestu apod. Chvíli mě a mou lámanou francouzštinu poslouchal, následně se ke mně naklonil a povídá: „Marie, jestli chceš pomáhat lidem, zapamatuj si jedno důležité slovo, je jím milosrdenství. V lidských srdcích je mnoho bolesti, kterou vyléčí právě ono.“

Je to starý zážitek, už osm let. Ale vždy se mi stále znovu vybavuje ve chvílích, kdy naslouchám příběhům lidí, které mám ráda, a bolí mě, jak se trápí. Kvůli neschopnosti přijmout odpuštění. Uvěřit, že Bůh jim už odpustil, že mohou jít dál. Že ačkoli jim ta rána z paměti nezmizí, může alespoň přestat bolet…

Jak jsem psala výše, jak na to, nevím. Přidám pár zkušeností s tzv. večerem smíření, který se v Chemin-Neuf pravidelně pořádal a který mi mnohé dal. Po modlitbě chval a díků bylo více možností: setrvat v osobní modlitbě před křížem, napsat někomu nebo sobě nebo Bohu dopis, vzít si k sobě kámen a po modlitbě ho přinést pod kříž, rozsvítit u kříže svíčku. Po celou dobu byli k dispozici kněží ke svátosti smíření či bratři k přímluvné modlitbě. Večer vrcholil společnou mší svatou.

Možná by bylo dobré uspořádat něco podobného ve farnosti. Nebo zcela jednoduše doma, s manželem, s celou rodinou, nebo zcela obyčejně o samotě. Věnovat svému bolavému místu čas…

Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k tobě volám. Vlej do duše svého služebníka radost, k tobě, Panovníku, pozvedám svou duši, neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný. Dopřej, Hospodine, mé modlitbě sluchu, věnuj pozornost mým prosbám. V den svého soužení volám k tobě a ty mi odpovíš.“

Žalm 86, 3–7