Asi před čtyřmi lety, jsem si vypůjčila od mého bratra knižní bestseller Jako bychom dnes zemřít měli. Kdyby přece jen někdo nevěděl, tak je to o životě a smrti P. Josefa Toufara. Člověka velmi moudrého, veselého, pracovitého a silně věřícího. Od té doby jsem velmi toužila navštívit všechna místa, o kterých byla v knize řeč. Nic jsme neplánovali, prostě jsem si řekli, že dokud jsou děti zdravé, vyrazíme za týden.

Dorazili jsme na Vysočinu a z dálnice sjeli do malé vesničky jménem Arnolec, kde byl poblíž kostelíka i rodný dům P. Toufara. Dříve to byla hospoda.

Jeli jsme dál krásnou krajinou, kde je u cesty spoustu stromů a vůbec všechno mi to přišlo jako za starých časů. Ještě jsme se zastavili ve Zhoři, tam P.Toufar chodil do školy a měl primici.

Mihli jsme ceduli Želiv. Tolik kněží bylo uneseno a odvezeno stejným směrem, jim, neznámo kam. Přijeli jsme k velkému klášteru, ale protože v ten víkend právě probíhala pouť a k našemu zklamání bylo před bazilikou spoustu lidí a kolotočů. Takže žádné duchovní ztišení se nekonalo, dokud  kolotoče v pondělí neutichly.

Hned jsem si nakoupila všechny možné brožurky o historii tohoto místa a zvláště o těch nešťastných 50.létech. Ale jak jsem se dočetla v knize P. Pavla Zíbala ,, Šéfe, znáte Želiv...?" mezi kněžími byla většinou pohodová atmosféra, ikdyž těžce pracovali a mnohdy se nevyhnuli tzv. temnicím (malá místnost, kde byla tma jak v pytli).

Byli velmi vynalézaví. Udělali si oltář v šuplíku a ráno sloužili mše sv.. Kdykoliv slyšeli kroky bachaře, šuplík s oltářem zase zasunuli. Vyrobili si také monstranci z plechovek od okurek.

V neděli 11.9. přišel můj vytoužený den. Návštěva Číhoště. V 11h. se konala mše. sv. Později mi kněz řekl, že tak mladé lidi v kostele už dlouho neměl. Nejmladší farník má prý 50 let. Tak to bylo pro něj a určitě i pro ostatní malé zpestření, ty naše pobíhající děti. Setkala jsem se s jednou stařenkou, které bylo 22, když k nim P.Toufar přišel. Byla tak šťastná, že se dožila jeho návratu zpět do Číhoště.

Po mši jsem se kněze zeptala, zda by nám ukázal faru, jak mi v mailu slíbil. Dal mi klíče do ruky s tím, že za námi příjde. Se vzrušením jsme kráčeli k faře, odemkla jsem a prohlíželi jsme si poslední bydliště číhošťského faráře. Vyšli jsme do prvního patra a já nevěřila vlastním očím. Vešli jsem do jeho světničky, kde byla ustlaná postel, stůl a na něm všechny jeho věci. Když jsem nevychovaně otevřela malou knížečku na stole, byla podepsaná majitelem jménem Toufar.

Ještě bych si tam pobyla, ale děti už to tam nebavilo, jak už to tak bývá. Tak ač nerada, odevzdala jsem klíče zpět, rozloučili jsme se s P.Toufarem, s Číhoští a ujížděli k rodině na oběd.

K večeru jsme se rozhodli navšívit ještě zatopenou obec Zahrádku, kde P. Toufar působil svých prvních 8 let jako kněz a farář a odtud byl na žádost komunistických funkcionářů odvolán.

 Hliník se odstěhoval do Humpolce a naše auto s ním. Utrhla se trubka od výfuku, vyhledali jsme nejbližší servis a naštěstí nám auto hned vzali na operační sál, jak jsme synkovi vysvětlili :-) Mezitím jsme se šli projít po městě a taky koupit maličké klobouček, který zapomněla u příbuzných. Nikde nešel sehnat až u jedné paní, která se nám posléze svěřila, že její tchán na požádání P.Toufara nafotil vyklenutý číhošťský křížek. Policie střežila jejich dům dnem i nocí. Kdyby se dozvěděli, co doma ukrývají, už by nemuseli být mezi námi. Dále jsme se dozvěděli, že P. Toufar konal zázraky už za svého života. Takové příběhy v knize M.Doležala nebyly. Byla jsem dojatá, že i po 66 letech od úmrtí toho vzácného kněze, jsou v jeho okolí vzpomínky stále živé a lidé si o něm stále vyprávějí. Říkám si, to nebyla náhoda, že se nám porouchalo auto a že jsme museli dcerce koupit nový klobouček.

Další naše kroky směřovaly na zříceninu a rozlednu v jednom-Orlík.

Odpoledne jsme měli naplánovanou prohlídku kláštera a kostela v Želivě. Paní průvodkyně se mi svěřila, že obvykle se mladí lidé o historii, zvláště tu novodobou nezajímají a tak jsem jí příjemně překvapila svými znalostmi. Prohlídka tedy místo obvyklé 1 hodiny trvala jednou tolik. Možná to bylo tím, že jsem jí do toho taky kecala, ale byly jsme tam jen my dvě, děti s manželem to později ,,zabalili."

V klášteře je kříž a za ním jména všech internovaných kněží a řeholníků. Našla jsem tam kněze pod číslem 64, který u nás působil a oddával moje rodiče, tím víc se mě tyto události dotýkaly.

Po internačním táboře se z želivského kláštera stala na delší dobu prychiatrická léčebna a léčebna pro alkoholíky. Až v roce 1991 se klášter vrátil zpět do rukou premonstrátů. Z toho měl asi největší radost Opat Vít Bohumil Tajovský, který měl osud s P. Toufarem taky propletený.

Odpočívejte v pokoji, po boji!

 

Pokud se také chcete vydat po místech, která stále mají co říct, navštivte stránku www.mistapametinaroda.cz