Mám ráda toulky po krajině. Kromě reálných i ty knižní. Velmi silně na mě krajina působí při četbě knihy Želary autorky Květy Legátové. Známější než kniha je film Želary (2003), jehož předlohou jsou motivy z novely Jozova Hanule téže autorky. Vlastně až úspěch jmenovaného filmu pomohl autorčiny texty „objevit“ pro čtenáře.

Želary jsou cyklem devíti povídek, které spojuje téma horské vesnice a jejích obyvatel. Některé výrazné postavy si pamatujete z filmu: Žeňa, Vratislav Lipka a malá Helenka, bylinkářka Lucka. Příběh velmi umocňuje vykreslení krajiny. Krásné, divoké, nespoutané.

S podobným nadšením jsem se ponořila do knihy Vladimíry Klimecké Druhý život Marýny G. Jedná se o soubor čtyř povídek, vykreslující čtyři ženy z jedné rodiny, žijící v odlišné době. První příběh začíná v období 1. světové války, poslední postava žije v naší současnosti. Huboce na mě zapůsobila statečnost a pracovitost žen, na kterých zůstala veškerá tíha péče o rodinu během války, když byli jejich muži, synové, otcové odveleni do boje. Nejvíce se mě dotkla příhoda patnáctileté dívky (tuším, že to byla Josefka), která šla ve svých starých dětských šatech žádat o práci v továrně, aby mohla být alespoň trochu soběstačná...koupit si mýdlo, vybavení do domácnosti (žila sama s tatínkem) a nové šaty. Bylo to kolem roku 1950.

Třetí knihou, o které bych se chtěla zmínit, jsou Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Mezi řádky také můžete číst krajinu. Nádhernou, zádumčivou. Nedá se o ní jen číst, tu musíte prožít.

Velkým mínusem knihy je fakt, že autorka se necitivě dotkla soukromí lidí ještě dnes žijících, a udělala z toho senzaci. Na Žítkovou jezdí skupiny čumilů bez úcty, bez pochopení k tradicím i krajině. (Zájemcům o bohyně doporučuju knihy Jiřího Jilíka, který jakožto novinář a spisovatel pocházející a žijící v regionu podává daleko ucelenější obraz. Ale už není tak senzační.)

Tvorba všech tří zmíněných autorek se dotýká východní Moravy. Je to krajina mého srdce.