V bezdětných časech jsem, dá se říct, docela žila kulturou. Koncerty, divadla, kina, výstavy…A není to tak dávno, co jsem zakusila být zaneprázdněna od nevidím do nevidím. Na jaře se začaly objevovat po Praze reklamní panely na výstavu Retro. Hm, to by mohlo být hezké. Ale po narození mé dcerky jsem jen s povzdechem konstatovala, že se dvěma dětičkami už si výstavu v klidu neprohlédnu. A tu přišel nápad, nechtěla by se na ní jít podívat mamka? A manžel by si mohl udělat se synkem pánskou jízdu.

A je to tu, jdu s mamkou, nejmladší sestřičkou a Kačenkou na pravou dámskou jízdu! Sice venku zatopili na šestku, nevadí, v Tančícím domě mají klimatizaci. Ocitáme se v né tak dávné době. V 70-80. letech. A tady to začíná: „Jé, to máme doma!“ nebo „Tohle má babička doma!“, „To jsou moje učebnice!“ „naše kořenky, váha, kráječ, cukřenka, kalíšky na vajíčka, …“ Prostě najednou jsme se ocitli v době, ve které jsem se narodila, a mamka prožívala svoje mládí. Výstava nás vedla odíváním, bytovým zařízením, kuchyní, koupelnou. Snad všechny vystavené hračky ještě najdu u našich. V nosítku se vesele vrtěla dcerka, když jsme sešly po schodech k vybavenému stanu, obchodu s kantýnou a typickým dvorkem s červeno-žlutými lavičkami. Zaujala mne i typická třída, jen většina učebnic byla spíše z přelomu 80-90. let.

Třešničkou odpolední siesty, tak jsem vnímala pohodově strávený čas, byl krásný výhled na Prahu z vyhlídkové terasy.

Samozřejmě nebyla to lehká doba, ale člověk by si měl zachovávat i ty hezké vzpomínky, které v nás může evokovat například i obyčejná telefonní budka či čepice na koupání.

Uvědomila jsem si, kolik věcí s námi putuje, aniž bychom si uvědomili, jak jsou už staré…