Když jsme byli na dovolené, většinu času nám propršelo. Byli jsme na Šumavě, ve vsi, kde nebyl ani chodník a kde jen svištěly kamiony do Německa. Příroda byla ale překrásná. Přemýšlela jsem, jak se tam muselo žít ještě před několika desítkami let. A během deštivých odpolední, když Zuzanka spala, jsem dočetla knížku Jiřího Hájíčka Selský baroko (2005).

 

Román se zabývá obdobím, kdy naše vesnice procházely drsnou proměnou – kolektivizací v 50. letech. Vypravěčem je v současnosti žijící genealog, který dostal velmi neobvyklou zakázku. Má zpracovat minulost Rozálie Zandlové, s níž se pojí udání a následné uvěznění několika sedláků. Jak jeho pátrání pokračuje, rozkrývá se před námi nejen drsný život krásné ženy, ale také historie závisti, pomluv a pomsty, která sahá až do současnosti. Příběh se tedy odehrává ve dvou rovinách – v současné a minulé, která do současnosti přechází a ovlivňuje ji. Ukazuje proměnu jihočeských vesnic v období komunismu a odkrývá tajemství rodinných vazeb, jejichž zpřetrhání bylo pouze zdánlivé.

 

Autor příběh opravdu "popisuje" - spíše strohým a jakoby nezúčastnným jazykem, přitom však dává najevo, že se ho námět velmi dotýká. Téma je náročné, vyzývá k přemýšlení nejen o nedávné historii naší země jako celku, ale i osobní historii každého z nás. Jiří Hájíček přesto naše nervy nijak nedrásá a ponechává čtenářům svobodu, aby si z knihy odnesli, co sami budou chtít.