Bylo mi nějakých 16-17. Byl čas na taneční. Moc se mi nechtělo, ale šla jsem. Říkala jsem si, že to třeba bude fajn. Šlo nás pár lidí ze třídy z gymplu. Hned první lekce se mi bohužel zapsala do paměti hodně drsným způsobem.

 

Po oné osudové hlášce „zadejte se“ jsem zůstala jako jediná sedět. Nikdo nepřišel. Byla to prostě smůla. Kluků bylo o jednoho míň než holek. Nebyla jsem žádná lamačka chlapeckých sdrcí, ale ani žádná holka do kouta. Snad to byla jen blbá náhoda, dodnes se tím utěšuju, ale tenkrát to byl obrovský zásah. Nebudu zastírat, ten nepříjemný pocit si vybavuji dodnes a stále trochu bolí. Ponížení bylo veliké. Pomalu přichází čas, kdy jsem schopna dát svou historku k dobru a povznést se nad celou situaci.

Můj manžel měl s tanečními zkušenost dobrou. Dokonce absolvoval i pokračovačky. Bylo mi to líto.

Před dvěma lety mne čekal pod stromečkem poukaz. Taneční pro páry. Moje rána se díky tomuto dárku alespoň trochu zacelila. Jsem manželovi vděčná, že mi pomohl překonat averzi k tanečním a užila jsem si to právě s ním. Museli jsme se snažit, neb jsme zjistili až na místě, že kurz je pokračovací, ale myslím, že jsme se s tím poprali statečně. Osm večerů pro nás dva, krásné šaty, tanec a dobré víno.

Věřím tomu, že se stejnou či větší láskou, jako můj manžel léčil mé zranění, léčí také Bůh šrámy na našich srdcích.