S deníkem vděčnosti jsem se potkala na Duchovní obnově pro ženy v naší farnosti. Paní lektorka Františka Böhmová nám totiž ukázala ten svůj. Krásný, osobní. Dokonce jsme si jej mohly prolistovat. Už tenkrát jsem si říkala, že je to výborný tip pro článek. 

Deník vděčnosti není jen tak obyčejný deník. Jeho hlavní předností je to, že nás má naučit jinému pohledu na život. Určitě znáte přirovnání o sklenici, ve které je voda do poloviny. Někomu může připadat poloprázdná, někomu poloplná. Záleží na úhlu pohledu, či na vnitřním nastavení. Kdo hledá, ten svůj důvod k vděčnosti (= tiché osobní radosti) najde. Může to být setkání s přáteli, milé pozdravení od souseda, rychlé vybavení nákupu, klid v rodině, zdar v práci, spočinutí v přírodě nebo cokoli dalšího.

Můj úhel pohledu začala měnit modlitba vděčnosti, když kamarádka ve společenství pronášela slova díků Bohu za všecky ty zdánlivě samozřejmé věci. Děkovala za to, že má pohodlné bydlení, že může používat auto, děti v ničem podstatném nestrádají, dokonce jim může koupit hračky, které se jim líbí... Tohle je hluboká pravda. Máme se opravdu dobře. Dalo by se říct, že mnohdy jako prasata v žitě. 

 

Zapisování a připomínámí okamžiků vděčnosti má velmi pozitivní vliv. Vedení deníku vděčnosti se od běžného deníku výrazně liší v tom, že cílí na pozitivní stránku života. Vyloženě ji vyhledává. V obyčejném deníku si pisatel často stěžuje na své bolístky (tu se omlouvám všem optimistickým povahám, já mám deníkovou zkušenost jen sama se sebou) a krouží kolem nenaplněných snů. Ale učení se vděčnosti každodenním zapisováním drobných radostí, to je cesta k naplněnému životu. Třeba pak bude potřeba méně čokolády. Nechcete na tom založit výzkum? Hlásím se!

Slova vděčnosti lze zapisovat i do kalendáře. Ode dneška to budu zkoušet. Pravidelnost není zrovna moje silná stránka, tak uvidím, jak to dopadne. Třeba se někdy vrátím i ke psaní deníku (psala jsem ten obyčejný nárazově asi 10 let).