V dětství jsme na hřbitov chodili vždy rádi, hlavně zapalovat svíčky. Nejednou jsme si opálili bundy, pokapali boty voskem. Tehdy jsem vůbec neřešila, že se mám především modlit za ,,nějaké" duše v očistci.

Když už jsem "nabírala rozumu", objevila jsem aranžování květin. Bavilo mně to. Začala jsem vypomáhat na zkrášlení našich rodinných pomníků. Nedávno jsem si vymyslela, že udělám ještě věnečky na hroby, které nikdo nenavštěvuje a neopečovává. I řídící učitel nebo legionář z 1.sv.války si zaslouží upravený hrob, no ne?

 

 

Před rokem jsme s maminkou a dětmi navštívili Legiovlak ve Zlíně. Bylo možné, mimojiné, vyhledat v počítači předky, o kterých jste se domnívali, že v legiích byli. Našli jsme praprastrýce, který byl v legiích v Rusku a ve Francii. Vyprávěl prý o sobě, že se vrátil z války domů, proto, že v životě nikdy nikoho nezastřelil. Což mohlo být docela dost riskantní, nebojovat ve válce. Byl svobodný a tak má hrob bez pomníku. Nikdo tedy, kromě nás neví, kdo tam odpočívá v pokoji. Malé poděkování a projev úcty mu chci tímto i letos vyjádřit malým věnečkem a modlitbou.

 

,,Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme. Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat, umírat."