Tento a pár dalších článků jsem napsala kdysi, v roce 2012. Dnes hledám cestu ke psaní, snad mi to zase půjde.

„Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Kdo chodí s Pánem, jde po Božích stezkách. Má prach na botách, ale jde. Nehledí si víc bot než cesty.  Nehledí na únavu, jde ...

Po cestě potkáváme další lidi. Máme několik možností: Zastavit se s nimi, popovídat, potěšit, občerstvit se. Ale nesmíme zapomenout, kam jdeme a proč.

Můžeme je vzít s sebou. Ve dvou cesta lépe ubíhá a nám je veseleji. Někdy se druhý člověk odpojí a jde dál jinou cestou. Máme jít s ním? Jaká je naše cesta?

Pokračujeme dál a přemýšlíme, jak druhého umět pustit. Jde dotyčný správnou cestou, i když nejde tou samou jako my? Nebo se odklonil od správného směru? Každopádně ho berme s sebou „alespoň“ v modlitbách. Jen Bůh ví, jakou cestu pro něho přichystal.

Putujeme, lopotíme se, ale víme, že naše cesta má cíl.

Podél cesty rostou květiny – růže, sedmikrásky... Zpříjemňují nám cestu. Naše oko se potěší. Můžeme je také utrhnout a potěšit květy někoho jiného. Rostou zde i ovocné stromy, jejichž plody se můžeme občerstvit.

A je tu i voda. Voda živá, která nám dává sílu. U ní můžeme spočinout déle. Můžeme se procházet po břehu, namočit si v ní nohy, ležet u ní a dívat se na hladinu... A kdo má odvahu, může se i ponořit.

Zprvu můžeme mít strach. Opatrně položíme svou ruku na hladinu. Je rovná, klidná. Ale zároveň se i chvěje. Drobné vlnky rozechvívají naše tělo i mysl. S bázní vnoříme svou ruku do chladivé vody. Cítíme, jak nás objímá. Když se nakloníme nad hladinu, vidíme svůj odraz. Jsme to my? Vidíme se krásní. Je to možné? Vždyť jsme utrmácení po dlouhé cestě. Ale najednou vidíme naše já. To, co jsme opravdu my.

https://pixabay.com/static/uploads/photo/2016/05/05/02/49/waterfall-1373183_960_720.jpg

Nabereme vodu a omyjeme si obličej. Jak je to osvěžující. Vánek nám čechrá vlasy na čele. Jednotlivé pramínky se lepí na mokré čelo. Jak je příjemné zavřít oči, nadechnout se a odpočívat. A myslet na Toho, kdo je tu s námi, kdo nás zve k sobě. Nenutí, jen laskavě zve. A chce nás obejmout. Cítíme klid, pokoj, lásku. Tu nádhernou Boží náruč. Za zavřenými víčky vnímáme tančení světla a stínu. To jak vítr rozkýval větve břízy nad naší hlavou.

Toužíme se napít. Noříme ruce do vody a pijeme. Zaplavuje nás nepopsatelný pocit, koluje nám v žilách, burcuje naše srdce, cítíme mravenčení v rukách a po celém těle.

Ano, to je ta síla, která nás vede dál, po cestách prašných i kamenitých, po lukách, horách, i přes moře. Neúnavně nás žene dál ....

K sobě ....

 

Nechme se vést, hleďme vpřed, kráčejme po Božích stezkách, ruku v ruce s druhými, ukazujme jim směr.... Kdo klopýtne, ať se zvedne, kdo ztratí směr, kéž je přivolán zpět...

Může to být i náš hlas, který pomůže najít ztracenou cestu. Může to být naše dlaň, která stiskne laskavě ruku, může to být naše rámě, co poskytne oporu.

A nebojme se sami využít rámě druhých. Nestyďme se za svou slabost, když jsme se zapomněli delší dobu napít. Jděme hned k prameni, studánce, jezeru vody živé. Nechme se obmýt, napojit, ovázat rány. Nebojme se ponořit se celí do milosti Boží.

Vždyť nikdy není pozdě ...

pozn. edit: Blog nebyl editován na žádost autorky.