Už je to nějaký čas, kdy se zde objevila žádost o napsání článku soužití s nevěřícím. Dlouho jsem váhala, zda se mám podělit o své soukromí, ale teda proč ne. Skoro tři roky přece s jedním takovým žiji!


Jako dospívající holka jsem měla jasnou představu – musím si prostě najít věřícího kluka. Moji rodiče jsou věřící oba, ale taťka do kostela jde jen v neděli, a občas mamce i mně zakazoval jiné aktivity ve farnosti. Takže jsem si jasně řekla, že nic takového jako moje maminka absolvovat nebudu, budu mít jedině věřícího manžela, přes to vlak nejede. Ano, chodila jsem se třemi věřícími - byly to středně dlouhé vztahy. Jeden byl jen nedělňák, i když ve farnosti vcelku aktivní, jenže po nějaké chvíli jsem zjistila, že mu jde jen o sex a o vystřídání co nejvíce holek. Druhý byl super. Silně věřící, hodný, ale mě čekalo ještě 6 let studia na VŠ a zde se naše cesty musely rozejít. Třetí sám nevěděl co se životem, náš vztah bral dost vážně, již po chvilce jsem byla součástí jeho velké rodiny, sliboval a plánoval budoucnost, ale byla to všechno jen lež a mě bral jen jako rozptýlení. Po této zkušenosti jsem byla zoufalá. Co dělám špatně? Proč všichni věřící kluci, na které narazím a se kterými bych si mohla rozumět, jsou takoví?

Nevadí, vyjde to příště.

Pak jsem potkala kluka. Byl hodný. Na náš vztah jsme šli pomalu, poznávali jsme se dlouho, byli jsme přáteli (i když jsme věděli, že k sobě cítíme něco víc), nic mi nesliboval, jen jsme spolu trávili čas. Oba jsme se léčili – on po 3 – letém vztahu, já na zlomené srdce. No a nakonec z nás byl pár. On nevěřící, já věřící.

Když zjistil, že chodím do kostela, asi se lekl, ale věděl, že jsem přeci „normální“. Chvíli poté se mnou navštívil studentskou mši a prý poznal, že věřící člověk není žádný fanatik a není to vlastně takové, jak se to vykresluje ve filmech. A tak čas plynul, občas se mnou zašel do kostela, začali jsme mluvit o svatbě, společném životě a mně najednou přišlo, že jsem vlastně spokojená. Že nepotřebuju věřícího kluka, že víra nás nijak nerozděluje. Bral mě takovou, jaká jsem byla a měl mě rád přes všechny menší i větší rozdílnosti. Taktéž já jeho. Nikdy jsem neřešila, že on věřící není. 

Po třech letech jsme měli svatbu. Chodili jsme na přípravu společně s několika dalšími páry. Dokonale jsme mezi ně zapadli a manžel doteď vzpomíná, že to tehdy byla skvělá akce. Zapojil se i do přípravy mše, hrály se hry a celkově jsme si to užili. Zde zjistil, že i s partou věřících lidí dokáže být sranda a že bychom si něco podobného zase zopakovali. Znal z vyprávění všechny akce, kterých jsem se účastnila sama – ať už setkání mladých v Táboře, tak i farní akce. Svatbu jsme měli v kostele, samozřejmě beze mše - což mě doteď jako jediné mrzí, ale církev má prostě taková pravidla. Oddával nás mladý kněz, který nám následně i pokřtil dceru a dodnes k nám pravidelně chodí na obědy a s manželem si vždy krásně popovídají (nejen o víře a církvi). 

Bydlet jsme spolu začali po svatbě. Sžili jsme se naprosto bez problémů. A jak pokračuje naše chození do kostela, modlitba a celkově prožívaní svátků? Do kostela na mši se mnou manžel chodil vždy alespoň jednou do měsíce. Někdy mě dokonce ve všední dny posílal, ať jdu do kostela, že zase přijdu na jiné myšlenky. Na Vánoce, Velikonoce a jiné svátky jsme společně chodili na mše. Nebo když měl někdo před důležitou životní zkouškou. Manžel mi vždy chce udělat radost a podpořit mě, tak jdeme spolu. V adventu jsme se vždy večer modlili u věnce, v neděli před obědem se také modlíme a někdy když zapomenu, tak mi manžel připomene, že je neděleJ. Modlíme se i před nějakým větším vyšetřením, které podniká někdo z rodiny. U modlitby jen poslouchá, ale kříž udělá vždy, a když je někdy třeba odpovědět (např. u litanií), tak danou část přečte. Nikdy jsem ho do víry nenutila, když ho něco zajímá, mluvíme o tom. Jeden čas jsme společně četli i Bibli.

Po dvou letech se nám narodila dcera, hned po 6 týdnech jsme jí nechali pokřtít. Kněz nám na přípravě vysvětlil vše o prvotním hříchu a o tom co je křest a manžel proti křtu neměl námitek. Do kostela jí můžu brát, kdy chci, jenže je to malá uličnice a v kostele vydržela jen jednou. Jindy musíme jít během kázání domů, protože jí v kočárku nelze udržet, křupky ani hračky s knížkami jí nezabaví, a když až moc brebentí, tak se staré paní ohlížejí a musíme jít prostě pryč. Takže dnes jezdíme spíše jen na poutě společně, kde máme možnost být s kočárkem venku, a na mši chodím sama a manžel hlídá. Je to tak „pohodlnější“. Nebrání se ani prohlížení a vyprávění biblických příběhů z jedné knihy, kterou dcera naprosto miluje.

Tak toto je náš příběh. Snad byl článek alespoň trochu nahlédnutím do běžného života, a že my, co máme manžela nevěřícího, nejsme úplné „chudinky“. Nikdy mě nemrzelo, že se mi "můj sen" nesplnil, nikdy jsem se necítila méněcenná. I když se mnou není na mši a někteří si na mě třeba ukazují a říkají si, že to mám těžké, vím, že nemám, doma na mě čeká milující manžel a otec naší dcerky. Jsem ráda, že mám hodného a chápajícího manžela, který mě neodsuzuje za to, že věřím. Jeden druhého do ničeho netlačíme, naučili jsme se spolu žít. Můžu se jen modlit, aby to hezké, co jsme za těch šest let spolu prožili, trvalo i dál.