Jen tak bezmyšlenkovitě brouzdám po netu, relaxuju, koukám na cokoliv, co mě vytrhne z 24hodinové práce na mateřské „dovolené“. Zajímavý odkaz, ta Fyziopomoc, říkám si.. zní to fakt lákavě a nejde nekliknout. Otevře se mi web mojí spolužačky z výšky. Koukám a koulím očima, jak si slibně rozjela kariéru… těch kurzů a osvědčení... wow, tiše závidím.

(ehm.. opravdu to není reklama! Jen jsem měla potřebu zmínit zajímavý název)


Mí spolužáci mají na kontě nespočet konferencí, kurzů, stáží… mají dost dobře našlápnuto, aby byli uznávaní a kvalitní fyzioterapeuté a já se téměř nehnu od mateřského každodenního koloběhu. Můj „vykojený“ mozek úspěšně pozbyl všechny těžce našprtané informace, dělá mi problém kultivovaně se vyjádřit, čtu jen pohádky, a když mám chvilku k dobru, umývám nádobí.

Občas mě to takhle přepadne, že už nikdy nebudu schopna normálního způsobu myšlení; že bych se potom měla vrátit znovu do školy a ne do práce; že už nikdy nedoženu ten ujíždějící vlak mého oblíbeného a stále se rozvíjejícího oboru Bože můj, budu ještě někdy mít možnost být dobrá ve své profesi?

Ale pak si přávám v hlavě uplynulý den. A slyším smích naší Aničky, která zpívá asi po sté Holka modrooká a dělá kokolokomlýnský až sebou švihne o zem a pak říká: Mámo, pofoukat.. už dobý!… Nebo slyším chvilky zlobení se, když jí nedovolím strkat ruce do záchodu, nebo třeba lozit na vratkou židli.

Tak tady popíjím těhotenský čaj a vím, že i to čerstvě pošťuchující miminečko v bříšku říká: Jsem rádo, že jsem u tebe, mámo.

Konečně si stíhám uvědomovat, že jsem na správném místě. Tady jsem důležitá a potřebná. Jo, stojí to za to. Tady a teď, to je to co chci žít a vím, že si to můžu užívat, že můžu být šťastná. Chci tady být pro své děti, chci být dobrá máma. Co bude potom, ví jen Bůh… možná kariéra, a možná taky ne.  

pozn.: red. editováno