V červenci jsem se na 27 výročí svého křtu vydala na pouť kněží do Kostelního Vydří. Pouť byla krásná, dokonce jsme s kamarádkou po mši "odchytily" kněze karmelitána a ten nás na lavičce před kostelem vyzpovídal. Prošly jsme branou Milosrdenství. Při mši, která se konala venku - bylo tam spousta lidí, začaly ve 12 hodin zvonit zvony, a při pohledu nahoru na věž jsem uviděla letopočet 1989 - rok mého narození:-) Přišlo mi, že jsem ten den na správném místě, dojalo mě to.

Navštívily jsme i místní knihkupectví. Do očí mě úplně uhodila knížka Rodiče sv. Terezie z Lisieux. Tento rok jsem jedním dechem přečetla Terezčin autobiografický spis - Dějiny duše, a Poslední rozhovory - Vstupuji do života. Zrovna jsem se ten týden modlila novénu k rodičům Terezky (tu-též doporučuji). Náhoda? Byla jsem nadšená, a hned jsem si ji koupila.

Dočetla jsem ji před nedávnem tak se chci podělit, co mě zaujalo nejvíc. Je to opravdu silný příběh dvou silných osob, manželů - světců… Je krásné, že byli oba blahořečeni i svatořečeni současně.. Můžou být vzorem pro spoustu manželů, rodin…

Znali se pouhé tři měsíce. Dne 13. července 1858 si 34-letý Louis Martin vzal za ženu 26-letou Zélii Guérinovou.

V roce 2008 – 150 let od jejich svatby, byli oba blahořečeni. Blahořečení se uskutečnilo v bazilice v Lisieux, za účasti 15 tisíc lidí. Jejich svatořečení se konalo 18. 10. 2015 na náměstí sv. Petra v Římě.

Měli opravdu náročný život. Pro mě jako pro matku nepředstavitelný. Oba manželé chtěli být v mládí řeholníky, ale ani jednomu se to nakonec nepodařilo. Jejich svatba se konala o půlnoci.. ;) Půl roku spolu žili "jen jako bratr a sestra", potom na radu zpovědníka jako manželé.

V knížce je spoustu úryvků z dopisů Zélie i Louise. Je krásné vidět, jak se měli opravdu rádi… Jak si sebe navzájem vážili a ctili.. Jsou zde ukázky z dopisů, které jsou psány po patnácti letech manželství plné lásky..

Moc se mi líbí jejich společná zbožnost. Často pokud mohli chodili na mši svatou.. Zélie byla odevzdaná Bohu.. Líbí se mi její upřímnost (na nic si nehrála) a přímost… její lidskost.. Její nasazení, odvaha.

Dohromady měli 9 dětí. Z toho jim 4 zemřely v dětském věku, z toho dva chlapci. Malá Helenka měla dokonce jen pět a půl let.. umírá jí v náručí..

Tento smutek je pro Martinovy nepochybě nejbolestnější: Zélie má tentokrát co dělat, aby tu ránu vydržela: „Nejsem upoutána na lůžko, ale necítím se vůbec dobře, často mám horečku, lépe řečeno každý den. Netrpím nějak moc, avšak trvale mě bolí hlava a celkově jsem slabá, nemám žádnou energii, nemohu aktivně pracovat, nemám k tomu odvahu. Někdy si představuji, že pozvolna odejdu jako moje Helenka. Ujišťuji vás, že na životě moc nelpím. Od chvíle, kdy jsem to dítě ztratila, pociťuji žhavou touhu ji znovu uvidět, přesto ty, které zůstávají, mě potřebují a kvůli nim prosím Pána Boha, aby mě ještě několik let nechal na zemi."

Zélie neváhá napsat o svých dětech povolaných k Bohu, to znamená povolaných Bohem: „Dobrý Bůh je Pánem, nemusí mě žádat o dovolení.“ Děti jsou dar, ne dluh. Zármutkem nad zesnulými dětmi rodiče Martinovi ještě rostou v pokoře: například po smrti obou Josefů přestanou prosit Boha o budoucího kněze, žádají už jenom plnění Jeho vůle.

Poslední dítě - malou Terezku musí dát Zélie na rok ke kojné… Nedokáži si představit zažít něco podobného….

Všech pět dcer se nakonec stane řeholnicemi. Svatá Terezie z Lisieux (umírá ve 24 letech na tuberkulózu) je dokonce prohlášená za učitelku církve. Pokud neznáte její malou cestu, velmi doporučuji.

Zélie podniká s alenconskou krajkou, má spoustu zaměstnanců, Louis zanechá svého obchodu a podporuje svoji ženu.

Zélie nakonec umírá na rakovinu.. (nejmladší Terezii jsou 4 roky)

„Pán Bůh mně zkrátka dal milost, abych se neznepokojovala, jsem velmi klidná, téměř šťastná, svůj osud bych nevyměnila za žádný jiný. Bude-li mě Pán Bůh chtít uzdravit, budu velmi spokojená, protože v hloubi duše toužím žít, je pro mě těžké opustit manžela a děti: avšak na druhé straně si říkám - jestli se neuzdravím, je to proto, že pro ně možná bude užitečnější, když odejdu. Zatím budu dělat všechno, co je v mých silách, abych si vyprosila zázrak, spoléhám na pouť do Lurd, ale neudzravím-li se, přesto se budu snažit zpívat i při návratu…"

Zélie umírá ve věku 45 let. Louis s dcerami se stěhuje do Lisieux poblíž domu Isidora - Zéliina bratra. S dcerami hodně cestují - do Paříže, k moři, do Itálie..

Postupně Louis nelehce odevzdá všechny dcery Bohu, odejdou na Karmel - do kláštera. Leonie jde do kláštera Navštívení P. Marie.

Nejmladší Terezie na Karmel odchází dokonce v 15 letech… kvůli nízkému věku jedou dokonce s otcem Louisem pro povolení k papeži do Říma.

Ve věku 64 let Louise zasáhne mrtvice - je to první příznak arteriosklerózy... Po sedm let se nemoc zhoršuje. Nabídne se Bohu za oběť. „V kostele Naší Paní se mi dostalo takových milostí, takové útěchy, že jsem se pomodlil tuto modlitbu: Můj Bože, je toho příliš! Ano, jsem příliš šťastný, abych mohl takto odejít do nebe, chci pro tebe něco vytrpět! A nabídl jsem se za oběť."

Louis trpí halucigenními poruchami, myslí si, že se vrací válka. Stará se o něj dcera Celina, ale jeho stav se zhoršuje a musí být umístěn v psychiatrické nemocnici Dobrého Spasitele v Caen.

Když Terezie připomíná velkou zkoušku svého života, nemluví o své noci víry, ale o otcově nemoci. Použije tuto zkoušku jako odrazový můstek, projeví v ní čistou víru, tak jako kdysi objevila dobrotu Otce ve tváři svého otce pozemského, poznává nyní v Louisově tváři poníženou tvář Krista. Skrze utrpení svého otce objevuje Terezie utrpení Ježíšovo v celém jeho bláznovství lásky k člověku.

Louis prožije tři roky v Caen. Sestra Costar, jež se o něho bude starat, jej přijímá se slovy, že bude možná vzácným apoštolem pro všechny nemocné kolem sebe. On jí odpovídá: „To je pravda, ale raději bych byl apoštolem jinde než tady. Koneckonců, vždyť je to vůle Boží! Myslím, že to má oslabit mou pýchu!" A doktorovi říká: „Vždycky jsem byl zvyklý poroučet, teď jsem nucen poslouchat. To je tvrdé. Ale já vím, proč na mě Bůh tuto zkoušku seslal: v životě jsem nezažil pokoření, nějaké jsem potřeboval.“

Je povzbuzením i pro zaměstnance: „Nejenže si nikdy nestěžuje, ale všechno, co mu dáme považuje za vynikající. Neustále si něco odříká", píše sestra Costard. „Má v sobě cosi tak důstojného!"

V naší době ohrožené kulturou smrti, současným rodičům a rodinám, dává církev Louise a Zélii Martinovy jako příklady a jako vůdce. Jsou důkazem, že:

Život laiků může být životem svatým a misionářským;

Rodina může být místem tak silné lásky, že celému světu podává svědectví o lásce Boží;

Člověk může žít v psychiatrickém ústavu a být svatý;

Pán je dobrý a o své děti se stará.