Ženy, matky, manželky

někdy dám na intuici a někdy jednám podle předchozích zkušeností :-)

Teď řešíme botičky - má dítě běhat bosky, aby posílilo klenby nebo má mít botičky, protože tím chráním jeho zdraví, má mít rovnou podrážku nebo klínek pod patou? Co člověk to názor. Jako u všeho ostatního - prostě to udělám, jak mi přijde nejlepší, není to pak ani o důvodech, jako spíše o pocitu. A to všechno proto, že mám pocit, že kdo chce, ten si obhájí i blbost.

Super článek :-) Musím říct, že jsem taky ten typ člověka, co se nechá různými doporučeními snadno znejistit... i když ve výsledku dělám všechno stejně podle sebe... Kombinuju různý ty výchovný směry podle toho, jak mi to zrovna připadá vhodný. Mám ale to štěstí, že mi nikdo v ničem neradil, pokud jsem se sama nezeptala. Babičky ani nepípnou, maximálně lehce nadhodí, jak to bylo za nich :-)

Já nevím, asi jednám tak, jak jsem byla vychovaná a podle zkušeností. A také kým a čím jsem formovaná - "kostelovým" prostředím, hodnotami, které to s sebou nese atd.

P.S. To poslední platilo ke vztahu k lidem, věcem atd.

Řídím se podle svojí logiky, tedy zdravého selského rozumu, no prostě podle sebe :D Každý tomu nějak říká, ale vlastně myslí všichni to samé...

Díky za reakce. Došlo mi, že asi nejvíc mě zajímá otázka: Co cloveka - vás - přiměje (radikálně) změnit na neco názor? A Stalo se v někdy, že jste po čase zjistili, že jste se předtím ubírali špatným/nevhodným směrem?

U mě to byla osobní zkušenost - poznala jsem, jak se věci mají a proto jsem změnila názor. Byl to vztah k určitému člověku a názor jsem změnila k lepšímu :-)
Ale dlouho jsem byla zabedněná.
Nebo jsem celkově změnila přístup - to se mi otevřely oči díky jednomu kurzu.
Třeba si vzpomenu na další příklady.

Hm, to je zajímavá otázka... nemůžu si vůbec vzpomenout, že by se mi někdy stalo, že jsem změnila názor radikálně. Většinou šlo spíš o hodně pozvolnou změnu uvažování. "Běžný" názory (jako na kulturu, lidi...) měním často, když danou věc líp poznávám, získám novou zkušenost nebo zjistím nový okolnosti.... ale kdyby šlo o nějaký větší životní rozhodnutí, myslím, že ke změně by mě motivovala asi právě ta silná osobní zkušenost.

@Papo: Ty boty jsou ale jasné.:-). Kdyžtak se klidně ptej. Něco obecného vím či můžu odkázat:-).
Ohledně výchovy jsem si nejdříve myslela, že to přeci Selským rozumem všechno zvládneme. Ale začínali jsme být bezradní. A tak jsme s pokorou museli přiznat, že nevíme, jak věci dělat a jak s dítětem komunikovat. Takže jsme se začali snažit na sobě pracovat a vzdělávat se i ve výchově, něco si přečíst. Nemohla jsem pochopit, když někteří příbuzní mají ve všem jasno a oni to dělají nejlépe... a tudíž ostatní špatně.
Ale též se, jako @Gillete nechávám hodně zviklat. Ale v některých věcech mám jasno:-). Ale zase chápu, že každý to má jinak.
@mia-maru: Spíše se mi stává, že nějak tuším, že směr (třeba ve komplikovaných vztazích, není dobrý, ale nevím, jak to udělat jinak a nedokážu změnit svoje

pocity).

@Eliška88 Jistě že boty jsou "jasné", otázkou je podle koho :D Nicméně názorem nepohrdnu.

Jinak co se výchovy týká, tak se držím několika "zásad":
1 - dítě je stavěné jako nerozbitné, nemusím se bát
2 - výchova dítěte a psa se prakticky neliší (v posteli ho nechci; pokud respektuje dané hranice, jsme nejlepší kamarádi; když chci trestat, musím to udělat hned; výchova musí být jednotná od obou rodičů)
3 - dítě se vychovává vlastním příkladem
4 - takže musím nejprve vychovat sebe a tím vychovávám své dítě
5 - vše mu vysvětlím, protože dítě rozumí (přinejmenším si uvědomí, že s ním mám trpělivost, že jsem laskavý)
6 - dítě není hromosvod
7 - dítě není překážka v životě, ačkoliv se musím v plánování svého času přizpůsobit já jemu

@Papo: "Jasné" ve smyslu toho, že víme (a máme věděcky podložené) co dětem škodí a co je vhodné. (Pro děti s normálními nožičkami, bez nějakých vad). A není to podle koho. Někteří pediatři často vůbec nevědí, jak to je:-).

@Eliška88 "Někteří pediatři často vůbec nevědí, jak to je" -> a proto píšu "jak podle koho". Bohužel. Každopádně, pokud máte nějaké zajímavé informace, prosím do zprávy nebo pošlu email?

@Papo: Pokusím se, večer...:-).

Mužů poprosit taky o info k botickam elisko?

@Lucka Fikarová: No, necítím se úplně extra kompetentní, ale pokusím se napsat, co vím....

Taky se hlásím na botičkový vzkaz, příští týden jdeme kupovat a Zuzi zatím žádný moc nesednou, má nožku malou, ale buclatou. A už jsme mimo téma :-))

Pokusím se to dát dohromady. Ale asi to chvíli potrvá (uvidím, jak mě dnes večer nechají děti pracovat).

Co se týče směru v životě, tak abych radikálně změnila názor, musím si rozbít ústa - jsem dost paličatá. Na ostatní věci si měním názor postupně, podle zkušeností.

Velmi děkuji za to, že se do diskuze odvážil zapojit muž - zasloužilý otec! Jeho příspěvek mi totiž nečekaně zvedl náladu, hlavně výrok "výchova dítěte a psa se prakticky neliší ". Protože to bychom, jako ženy, asi z pusy nevypustily...
Už dlouho jsem se tak srdečně nezasmála!

Omlouvám se všem, co čekají na článek o botičkách. Ale trochu jsem se do toho ponořila a několik proměnných mi ničí záměr - děti chodí pozdě spát; když spí, tak na našem jediném PC pracuje manžel a přes den dám dohromady čtyři kloudné věty, které pak smažu:-). Chvíli to tedy potrvá.

@fragaria Nejsem "zasloužilý otec", jen táta, co ví, že dítě není manželky, ale nás obou. A tak se k tomu snažím přistupovat. A co se oné věty týká - ano, manželka nemá ráda, když ji vyslovím, ale podle mě to vlastně sedí. Jen pes je rychleji samostatný.

@Papo: Já s větou nesouhlasím, ale jestli jsem to dobře pochopila, tak byla vyslovena s nadsázkou:-).

@Eliška88 Asi v tom trocha nadsázky je, ale také je pravda, že vnímám drtivou většinu prvků výchovy psa a dítěte jako téměř identické. Například - psa si zkazíte, když mu každý páníček bude dávat jiné povely a každý páníček mu dovolí něco jiného. Dítě taky. Například - nechci aby mi pes spal v posteli. A moje dítě právě tak. V posteli spím já s manželkou. Například - trestat se musí hned. Dítě i pes. Jinak to nemá smysl a ani jeden to nepochopí. Například - psa učíte, že se čůrá, když je venku. Dítě zase na nočníku. Atp. Nebo to vidíte jinak?

Já v tom vidím paralelu k všudypřítomnému a oslavovanému "kontaktnímu rodičovství". Dítě spí s rodiči atd. Manžel si vyloženě nepřál, aby si miminko zvykalo spát s námi, tak jsem to respektovala. Proto mě to tak rozesmálo.

@fragaria: Já myslím, že kontaktní rodičovství není pro každého a taky vnímám, že má často "negativní reklamu". Ale to nechme stranou. Co se týče spaní v posteli, tak myslím, že to je věc manželů a jsem též spíš proto, aby dítě spalo samo. Ale Klárka spí u nás a to z toho prostého důvodu, že jakýkoliv pokus přenést ji do postýlky po nočním kojení skončilo dlouhým uspáváním a nikdo se pak pořádně nevyspal. A spaní nyní oba dáváme přednost , před našimi zásadami. Čas od času se to Klárku snažím naučit... Netvrdím, že je to ideální, ale zatím se nám to osvědčilo:-). Ale nebylo to tak od začátku. Teprve problémy s kojením a stav, kdy Klárka pila jenom v noci...
@Papo: Myslím, že dítě není pes. Prostě je to lidská bytost a nefunguje tak, jako pes.:-).

@Eliška88 Já nepopírám, že dítě je lidská bytost, ale moc rozdílů ve výchově nespatřuji, alespoň z počátku :)

KONTAKTNÍ RODIČOVSTVÍ - budu rád, když mi to někdo vysvětlí, zatím v duchu "negativní reklamy" vidím kamarádku, která si vyčítala, když odložila dítě (které měla celý den přivázané k břichu jako mula) v okamžiku, kdy se šla vyčůrat..

@Papo: Nejsem odborník, ale tohle není kontaktní rodičovství.... Z pohledu fyzioterapeuta není vhodné, aby bylo miminko uvázané celý den...

Kryštof taky spí s námi. Jako u Elišky, kvůli kojení. Je to pohodlné pro nás oba. Když není problém (nemoc, zuby, horko), vyspím se celou noc, když zaplace, jen ho v polospanku přesunu na druhou stranu a spím dál. Před porodem jsem byla taky proti. Přišlo mi to jako "moderní výmysl", pak jsem ale přemýšlela, že moderní je naopak spát odděleně. Jde o záležitost starou "jen několik století". Za vyvážený článek považuji toto: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/spani_s_rodici.htm
Ale nechci zavádět diskuzi o spaní.
Přišlo by mi pěkné, kdyby otcové občas přispěli do rubriky "Napsáno muži". Přijde mi, že je to pro nás některé matky obohacujicí a pomůže to zase o něco lépe chápat vlastního manžela. (Použitý slovník, vnímání skutečnosti, atp.)

Můj manžel taky občas pronese něco o psech. Ale myslím, že tam je velikej a podstatnej rozdíl, a sice lidská duše a city. :-) Zatímco u psa jsme postupovali smrtelně důsledně, u miminka bereme v úvahu to, jak bychom se cítili my na jeho místě - zásady klidně porušíme, když je dítě nemocný, jsme na dovolený, rostou zuby, má hlad, a jiný faktory, který by psa "nezachránily" :-) Co se spaní v posteli týče, taky jsme se vykašlali na výchovný směry a dělali to podle sebe. Když to bylo třeba, spala Zuzi kvůli kojení s námi v posteli (hodně to pomohlo!), a když nám to přestalo vyhovovat, šla zase do postýlky. A tak dále :-)

@Gillette: Přesně:-).

@Gillette Chudák pes, chováte se k němu jako k psovi :-) Přemýšlím, ale pokud vím, tak Zvířák (tedy náš Péťa - tak mu říká i manželka) měl úlevu jen jednou (v cizím prostředí se bál usínat sám). Jak byl doma překvapený, že se vrátil do normálního režimu pusy na dobrou noc a zavřených dveří. Zkusil si to vyvřískat :-) Čtvrtý večer už to byl náš hodný chlapeček, co si lehce a spinká..

Prosím, kdo chtěl poslat vyjádření ohledně výběru botiček, ať mi napíše do vzkazů svůj e-mail. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale měli jsme nějaké neodkladné záležitosti a děti chodily večer pozdě spát - bylo časově velmi náročné se alespoň chvíli soustředit:-).