Poprvé jsme byli s naším prvorozeným na Národní třídě slavit 17. listopad, když mu byly 4 měsíce. Bylo 20. výročí Sametové revoluce a my jsme prostě chtěli být přitom. Od té doby přicházíme každý rok. Pokusím se shrnout důvody, proč si myslím, že je to pro děti důležité. Ano, možná to vyzní pateticky, vím o tom.


Jako malá jsem na Národní třídě slavit 17. listopad nikdy nebyla. A je mi to teď líto, ačkoli důvody, proč tam se mnou naši nikdy nešli, chápu a považuji za legitimní. První důvod, proč tam vzít vlastní děti. :)

Studovala jsem učitelství dějepisu. Moderní dějiny nám nikdo moc nepřednášel, nezbyl na to čas, natož nějaká diskuse. Ani předtím na gymnáziu nebo na základní škole s námi pád komunismu nikdo neprobíral, punské války byly asi pokládány za důležitější. A také převládal názor, že vlastně všichni vědí, co se stalo, tak proč o tom vyučovat? Je mi jasné, že nastupující generace dětí bude Sametovou revoluci brát podobně jako konec druhé světové války - historická událost v moderních dějinách, letopočet v učebnici, nic moc víc. Moc bych ale našim dětem chtěla předat víc. Teplo svíček, zapálených u Kaňkova paláce na Národní třídě. Možnost klást dotazy k tomu, co vidí (nechci ochudit ani sebe o možnost vysvětlovat, protože vysvětlením sama odhaluji své mezery ve znalostech a tříbím si názory). Láďu Heryána zpívajícího každý rok ty stejné songy. Vědomí společných národních hodnot. Rozmanitost jejich interpretací.

Procházku po Národní třídě končíme u Národního divadla. Křižovatku, normálně řízenou semafory, v tento den řídí pan policista. Za tmy má v ruce červenou svítící tyčku, aby bylo vidět, co ukazuje. Eliška loni i letos chtěla zkusit, jaké to je mít tu tyč v ruce. Tak jsme přišli za panem policistou, pozdravili a poprosili o možnost vzít si ji do ruky. V obou případech se policista usmál a nechal Elišku, ať si tyčku prohlédne. Kromě zážitku doufám, že si zapamatovala i to, že policisté jsou ti, kdo jí pomůžou, kdyby bylo potřeba a že není třeba se jich bát. Mikulášovi jsme letos poskytli i výklad o policistech, kteří mlátili demonstranty na Národní třídě, na Letné se pak omluvili a bylo jim odpuštěno. A že tenhle milý policista byl jiný, než ti dřív a proč nám to připadá hezké. Výtky k případným současným selháním policie si nechte od cesty, mluvíme o předávání idejí malým dětem.

Cestou domů jsme ještě minuli extremistickou demonstraci členů Národní demokracie, takže děti viděly i stoupence jiných světonázorů. A taky policejní těžkooděnce a antikonfliktní tým. To všechno k 17. listopadu letos patřilo, neviděli jsme důvod, proč to před dětmi skrývat.

Děti se tak dotkly relativně nedávné historie jinak než pouze skrz výklad. Viděly, že rodičům připadá tento svátek důležitý. Zažily veřejný prostor v neobvyklé podobě (tam, kde normálně jezdí tramvají, mohly volně chodit).  Setkaly se s policisty jako s někým, kdo jim vyjde vstříc. Poznaly lidskou rozdílnost. Dostaly prostor ke kladení dotazů.

To mi na jeden večer nepřipadá málo.

pozn. Článek nebyl editován na žádost autorky.