Je státní svátek, čas poobědový a já vyrážím s naším juniorem ven. Usnul, ještě jsem ani nestačila odemknout dveře. Zaháním pokušení vystrčit ven kočár a sama zůstat doma. Čerstvý vzduch a pohyb potřebuji, takže se jde.
Procházím naší dlouhou ulicí Zahradní, kde je postaveno asi dvacet krásných novostaveb. Chodívám tudy ráda, nechávám se inspirovat pěknými domečky… ale. Opět mi naskakuje jedno ale. Chodívám okolo docela pravidelně, ale co mi tu vždy chybí, jsou lidi. Už tolikrát jsem si to uvědomila, že kolem těch výstavních domečků nevidím lidi – dospělé, ani děti.
Vzpomínám na léta, kdy jsem byla malá, kdy v naší ulici pobíhalo mnoho dětí. (Schválně to počítám… z jedenácti domů nás bylo dvacet sedm dětí.) To byla banda. A tak jsme jednou hráli „vybišu“, jindy badminton nebo „vyvolávku“, „na hoňku“ nebo na schovku - tzv. „sedmpatiká“. Dále vzpomínám na hru „bumbrlik“ nebo „na sochy“. Skákali jsme přes lano a švihadla nebo jsme hráli gumu, kreslili jsme křídami na silnici, jezdili na kole, hráli na indiány, v zimě sjížděli na bobech a saních z našeho kopce dolů… V tuto dobu už jsme s naším taťkou stavěli kluziště, abychom v zimě mohli bruslit a hrát hokej. A dalo by se vzpomenout na další a další aktivity…
A tak procházím nyní touto ulicí s novými domy, kde není vidět lidi. U některých domů pobíhají psi… někdy i dva, u jiných domů stojí auto… někdy i dvě, za některými domy jde vidět trampolína, skluzavka nebo bazén. Kolem domů jsou okrasné zahrady, ale chybí mi tu ovocné stromy a porytá zahrádka. (Když už se ta ulice jmenuje Zahradní.) Nevidím děti jezdit na kole, honit se za balónem, hrát si na pískovištích… Dětská hřiště jsou prázdná… fotbalové hřiště i tenisové kurty také.
Možná nejsem daleko od pravdy, když si představuji, že někde v těch krásných a velkých domech jsou dospělí i děti „vylepení“ u obrazovek. Buď je to televize nebo počítač, mobil nebo tablet… sociální sítě, videohra, film, „komunikace“ s přáteli na dálku…
S kým si budou naše děti hrát? Potkají se naše děti se svými vrstevníky i v reálném světě? Když budou chtít jít s kamarády ven, půjde vůbec někdo? Sejde se jich někdy tolik, aby si mohli zahrát fotbal? Budou vědět, co je to hrát na schovku a skákat panáka? Naučí se někdy jezdit na kole?
Na druhou stranu je nemůžeme od techniky úplně separovat. Jak naše děti zdravě seznamovat s počítačem, internetem, aby nežili jen ve virtuálním světě? Kdy jim koupit mobil a jaký, aby ho používali ke správným věcem?
A vůbec... budu/jsem svým dětem dobrým příkladem?
K otázce na konci textu: obrovsky záleží na životním stylu rodiny... Například motivace ke sportu, k tvořivosti, k trávení času na zahradě...
Já se moc těším, že se třeba něco dozvím na http://www.medialnivychova.org/sme269-iii.html
Ale jinak s tím samozřejmě bojujeme jednak motivací ke kvalitním zájmům a druhak vytvářením party na zahradách a ukazováním jim těch našich dětských dobrodrůž...
také jsme měli partu v ulici :-) bylo to super
Vzpomínám, jak jsme hráli na schovku, sochy, "školku" se švihadlem a míčem, cvičili na zábradlí atd :-).
A taky na krvavý koleno:-)))).
my jsem dělali bojovky v lese, stavěli iglů v potoce a skákali jsme gumu
Me potesilo,ze u nas ty deti ted zacly behat po venku...cca prvni az pata trida.. bydlime na male vesnici a je jich tu dost. Hraji na schovku, lezou po stromech a behaji. Ale co me moc zarazi je,jak se k sobe chovaji..:( ne moc privetive..ale treba je to jen zdani..treba to za nas taky bylo..
@irenat my meli krvaveho dedka..;)jak se hraje krvave koleno?
A cukr kava limonada caj rum bum;)
výhodu mají takové rodiny:
http://nicenka.blogspot.cz/2016/11/vic-deti.html
Nedávno jsem říkala jedné mamince v diskuzi ohledně dětských hřišť, že jsme žádné nepotřebovali, protože pro nás byla hřiště celá dědina... Uvidíme, jak to bude tady na sídlišti, ale moc tu nějaké spontánní venkovní hry nevídám.
My jsme si s bráchou stavěli domy ze všeho, co se na zahradě našlo, jednou jsme slepili v pískovišti z cihel zdi pískem a vodou a doprostřed dali jako podlahu kus plovoučky, co zbyla ze stavby. :-)
My jsme si hráli v parku a v lese... Myslím, že dneska je to taky jiný ohledně bezpečnosti. Naši se nebáli nás pustit do parku na malým městě, kterej je úžasně velkej, ale zároveň tam chodí lidi. Tady máme stromovku, ale je daleko, děti tam musí zajít s rodičema. Na každodenní blbnutí není prostor, a na ulici bych se děti pustit asi bála, jednak kvůli autům a jednak kvůli lidem, co tu chodí. Nežiju v nějaký nebezpečný čtvrti, ale koncentrace různých existencí je větší než odkud pocházím :-)
Já myslím, že v městech už to moc vidět nejde z důvodů, které psala @Gillette. Ale já jsem i na sídlišti viděla hrát si děti. Teda byli to spíš dospívající, kteří blbli s balónem nebo hráli fotbal či basket. Taky myslím, že dnes je trochu jiná pracovní morálka (který rodič chodí domů ve čtyři, že?) a tak než se vyzvednou děti, udělají doma úkoly, uklidí se, tak je večer a jde se spát.
Ale chápu, co jsi tím myslela. Učit děti být venku... Jako malí jsme byli venku skoro celé odpoledne...
Ještě mě napadá k Eliscine komentáři: učit (vlastně neucit) děti hrát si samy. S holkama jsme se nikdy nenudily, pořád jsme neco "dělaly" i o volnu na skautskych táborech atp. Překvapilo mě poslední roky s detma na chaloupkach, že roste takovéto "Co mam dělat? Ja se nudím..."
@An09 Nemohla jsem si vzpomenout jak se ta hra jmenuje a vidíš.... Cukr, káva, limonáda....:-).Už si nějak nevzpomínám, jak se hrálo krvavý koleno, ale hodně jsme to hráli :-).
U školních dětí se ani nedivím, fakt se to špatně stíhá. A to jsem ještě doma, kdybych chodila do práce, byli bychom pravděpodobně doma ještě později. Na hřiště se odpoledne dostaneme jednou v týdnu + sem tam zaběhneme na 15 minut cestou ze školy.
Co mě zaráží je, že na hřištích tady nejsou dopoledne malé děti, tedy ty, co nechodí ani do školky. S nima přece jsou mámy doma. Pro mě je představa dopoledne prožitého v bytě s batoletem na hranici noční můry, pokud jsme delší dobu uvnitř, začne Šimon (ale ostatní byli stejní) demolovat byt a nudit se. Prostě potřebují pohyb venku. Na druhou stranu, mít hřiště jenom pro sebe taky není k zahození :)
@zirafa My chodime von hlavne odpo, mam rano desne pomaly start, a potom je treba uvarit obed, lebo Eli moc nechce svacit :-D Ale hodne sa hra sama, tak to je v pohode.
Rozmyslala som minule nad niecim podobnym. Obavam sa, ze sa budem bat pustit male decko same von :-/ Ked som bola na cca prvom stupni zakladky, chodila som s kamaratkou von skoro kazdy den. Mama bola s nami doma, tak sme nechodili do druziny, tudiz bolo casu dost. Ale predstava, ze svoje dieta vypustim v ramci Prahy ma dost desi...
Díky za pěkný článek. Napadá mě k tomu jedna otázka. A ty bys nechala děti jen tak běhat samotné po okolí? Po ulicích na sídlišti kde žiješ?
@mia-maru právě ta svoboda hry je hlavní myšlenkou tzv. lesních školek.
Je to skutečně velmi závažný problém, na který ten článek poukazuje.
Příčiny jsou různé: málo dětí, obava z úhony, k níž by děti samy venku mohly přijít, nedostatek času rodičů, pasivita dětí a jejich malá tvořivost i špatná fyzická kondice.
Řešení:
1) Dobrý oddíl - skautský, turistický, salesiánský ...
2) zaangažování dospělých, aby se dětem venku věnovali - zejména muži: aspoň jednou týdně - a střídat se s ostatními, dědečkové, kteří jsou ještě schopní, domluvit se s nějakým důchodcem. (to všechno, co píšu byly za mého dětství velmi funkční možnosti).
My jsme jako kluci dennodenně hodiny (5 až 6) trávili mezi paneláky na hřišti. Zpočátku nás právě doprovázel někdo z dospělých - rodič některého z kluků, dědeček nebo aktivní invalidní důchodce, kterého jsme dobře znali. A posléze jsme to zvládali sami.
Děti (a zvláště kluci), které tohle nezažijí, jsou velmi špatně vybavené pro život. Bábovky, mamánci, ...
Ten problém, který Anička popisuje v článku, má poměrně jasné příčiny. Je to logický důsledek dnešního životního stylu "satelitních čtvrtí".
Ten trend totiž funguje v praxi takto: Mladý pár po studiích zůstává ve městě protože tam má lepší pracovní příležitosti. Vydělá si dost peněz a splní si sen o "domečku na venkově". Jenže za ty roky ve městě už si přivykl "luxusu města" (možnost nákupu do pozdních večerních hodin, větší výdělek v práci, úroveň kultury a služeb...) a tak si postaví novostavbu ve vesnici v relativně dostupné vzdálenosti od města. Jenže městský způsob života pokračuje dál - dojíždí do práce ve městě, tam si taky nakoupí a když už tam jezdí, tak tam berou i děti do školek, škol a kroužků. A sen o venkovské idylce se mění v realitu luxusních nocleháren.
A tak nám na venkově vznikají satelitní čtvrti novostaveb, které nejenže svým charakterem neodpovídají původnímu rázu vesnice, ale vlastně jsou jen neživými ulicemi - sice s hezkou fazónou, ale bez života.
@LidiLidi Cojaviem, byvame v Prahe, a deti tu vonku tiez nejak moc nevidiet...
@LidiLidi svatá pravda, proto jsem chtěla za každou cenu zůstat uprostřed města. Ale tady se stejně budu bát vypustit dítě samotný na ulici. :-) I když kdo ví, jak to bude za pár let vypadat, zatím to u nás není aktuální.
Ten strach pustit malé dítě samotné ve velkém městě venku, to je přece celkem logické.
I to je důvod, proč tolik lidí chce tu "venkovskou idylku"... bohužel si ale mnozí z nich nejsou ochotní připustit to, že ona "venkovská idylka" není až tak idylická a pokud ji chce člověk skutečně žít, pak vyžaduje i naprosto odlišné fungování od toho městského. Nelze žít městským způsobem na venkově, stejně jako nelze žít tím venkovským ve městě.
Pak z toho vznikají právě tyhle paskvily (mám na mysli ty satelity) převzaté taky díky masáži amerických seriálů - onen sen o novém rodinném domě s velkou zahradou. Ovšem s luxusem nulové péče a minimem dětí, které přece "omezují a ničí" tenhle "sen"...
Moc díky za komentáře a za diskuzi...
Je to tak, doba je prostě jiná...
Vzpomněla jsem si na písničku, kde se zpívá... "a co děti... mají si kde hrát?"... mají, ale přesto to nedělají... kolik projektů se dělá a kolik peněz dává do budování super hřišť...
jen pro upřesnění pro @Mila-M... nebydlím ve městě, ale ve větší vesnici... a krom toho, že máme velkou zahradu za domem, kde si snad mé děti budou hrát, doufám, že si budou třeba hrát i s dětmi v ulici. Ale zatím je to jen má představa. Doma mám zatím jen jedno malé škvrně. Jinak ve městě bych děti samotné asi taky nepustila
@LidiLidi: Budeme to mít, snad, jinak. Stěhujeme se do vesničky, která je hned vedle manželovy práce. Žádný satelit, ale pět nových domů na kraji vesnice s výhledem do lesa a s ochranným pásmem pitné vody (nehrozí, že by se stavělo pod námi). Ale zase to pravděpodobně odnesu já, protože budu do práce dojíždět daleko. Přes týden to bude náročnější.
Dnes je to s prací jiné, když neplatí 8 hodin, ale často je nutné být v práci déle. I tak si, myslím, stojí za to se přestěhovat na vesnici, pokud po tom toužím. Přes týden možná nevylezeš skoro ven, ale o víkendu a při volných dnech si to můžeš opravdu užít. My jsme toužili po komunitě a tak se stěhujeme do vesnice, která žije. Těšíme se na to a obětujeme tomu i to, že třeba budu muset hodně dojíždět do práce.
Nebo nebudou mít děti takovou širokou škálu volnočasových aktivit. Na střední školu budou muset dojíždět...
Eli, jsem ráda, že to vnímáte takto. Víš, přijde mi velký rozdíl v tom, jestli si člověk postaví domek na vesnici a pak si jej obestaví zdmi, aby mu náhodou soused neviděl do zahrady, a tím když se člověk přestěhuje proto, aby právě vytvořil kontakt se sousedem, zapojil se do života obce či farnosti, zapustil kořeny. Tak kéž se vám toto podaří a přispějete třeba k oživení a obohacení místa, kde jste se rozhodli zakotvit.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.