Je státní svátek, čas poobědový a já vyrážím s naším juniorem ven. Usnul, ještě jsem ani nestačila odemknout dveře. Zaháním pokušení vystrčit ven kočár a sama zůstat doma. Čerstvý vzduch a pohyb potřebuji, takže se jde.

Procházím naší dlouhou ulicí Zahradní, kde je postaveno asi dvacet krásných novostaveb. Chodívám tudy ráda, nechávám se inspirovat pěknými domečky… ale. Opět mi naskakuje jedno ale. Chodívám okolo docela pravidelně, ale co mi tu vždy chybí, jsou lidi. Už tolikrát jsem si to uvědomila, že kolem těch výstavních domečků nevidím lidi – dospělé, ani děti.

Vzpomínám na léta, kdy jsem byla malá, kdy v naší ulici pobíhalo mnoho dětí. (Schválně to počítám… z jedenácti domů nás bylo dvacet sedm dětí.) To byla banda. A tak jsme jednou hráli „vybišu“, jindy badminton nebo „vyvolávku“, „na hoňku“ nebo na schovku - tzv. „sedmpatiká“. Dále vzpomínám na hru „bumbrlik“ nebo „na sochy“. Skákali jsme přes lano a švihadla nebo jsme hráli gumu, kreslili jsme křídami na silnici, jezdili na kole, hráli na indiány, v zimě sjížděli na bobech a saních z našeho kopce dolů… V tuto dobu už jsme s naším taťkou stavěli kluziště, abychom v zimě mohli bruslit a hrát hokej. A dalo by se vzpomenout na další a další aktivity…

A tak procházím nyní touto ulicí s novými domy, kde není vidět lidi. U některých domů pobíhají psi… někdy i dva, u jiných domů stojí auto… někdy i dvě, za některými domy jde vidět trampolína, skluzavka nebo bazén. Kolem domů jsou okrasné zahrady, ale chybí mi tu ovocné stromy a porytá zahrádka. (Když už se ta ulice jmenuje Zahradní.) Nevidím děti jezdit na kole, honit se za balónem, hrát si na pískovištích… Dětská hřiště jsou prázdná… fotbalové hřiště i tenisové kurty také.

Možná nejsem daleko od pravdy, když si představuji, že někde v těch krásných a velkých domech jsou dospělí i děti „vylepení“ u obrazovek. Buď je to televize nebo počítač, mobil nebo tablet… sociální sítě, videohra, film, „komunikace“ s přáteli na dálku…

S kým si budou naše děti hrát? Potkají se naše děti se svými vrstevníky i v reálném světě? Když budou chtít jít s kamarády ven, půjde vůbec někdo? Sejde se jich někdy tolik, aby si mohli zahrát fotbal? Budou vědět, co je to hrát na schovku a skákat panáka? Naučí se někdy jezdit na kole?

Na druhou stranu je nemůžeme od techniky úplně separovat. Jak naše děti zdravě seznamovat s počítačem, internetem, aby nežili jen ve virtuálním světě? Kdy jim koupit mobil a jaký, aby ho používali ke správným věcem?

A vůbec... budu/jsem svým dětem dobrým příkladem?