S manželem jsme se dohodli, že s miminkem zkusíme nějakou dobu počkat. Měla jsem velmi náročný rok co se týče životních změn a věděla jsem, že se potřebuju chvilku "stabilizovat". Navíc jsem dokončovala školu, chtěli jsme se sžít v manželství, smlouva v práci a tak... takže jsme se dohodli, že miminko bychom chtěli až za rok. 


Asi dva měsíce po svatbě jsem byla u kamarádky, která měla v té době roční dcerku a další dítko na cestě. Obdivovala jsem ji, že zvládá celou péči o rodinu a domácnost. Současně jsem se děsila toho, že bych měla být já těhotná. Nedokázala jsem si představit samu sebe jako matku, protože já sama jsem si připadala jako dítě. Děsilo mě, že mě mateřství tak děsí. Říkala jsem si, že jestli to bude dlouhodobý stav, tak moje dítko nebude mít zrovna jednoduchý start do života už jenom kvůli tomu, že se jeho máma bojí mateřství. 

Ten víkend jsme slavili první narozeniny kamarádčiny dcerky. Slavilo se se vším všudy. Když jsem přijela domů, vyprávěla jsem manželovi své pocity, že si nedokážu sebe představit jako mámu. Ještě ten den jsme se bavili, jaké se nám líbí jména pro děti. Manžel vtipkoval, jestli je něco, o čem neví... Zasmála jsem se, že přece si dáváme pozor, takže je všechno v pohodě. 

Jenomže se mi zpozdila menstruace. To mě trochu rozhodilo, protože do té doby (pokud jsem nebyla v extrémním stresu, což jsem teď nebyla) menstruace chodila na den přesně. Snažila jsem se být v klidu. No stejně mi to nedalo, tak jsem si udělala těhotenský test. Po první chvilce jsem byla šťastná, že je negativní. Ještě jsem chvilku počkala (co kdyby náhodou). Pak jsem se znovu podívala na test. Byla tam. Malá, slabá čárečka v testovací oblasti. Pozitivní test. Jsem těhotná. Co? Pomoc! Když jsem si to uvědomila, rozplakala jsem se. 

Měla jsem před sebou pracovní schůzku, tak jsem se snažila uklidnit. Po schůzce jsem jela domů. Přes slzy jsem skoro neviděla. Strašně moc jsem plakala. Pane Bože, proč teď? Proč musím být těhotná tak brzy, když to máme v plánu až za rok? Vždyť mi to dítě úplně pokazí všecky moje plány. Rozumem jsem si říkala, že je to vlastně všechno v pohodě - jsme manželé, máme kde bydlet, kolik lidí by dalo jánevímco za to, aby měli pozitivní těhotenský test.... ale srdce to přijmout nedokázalo. Začala jsem se modlit k Pánu, ať mi dá lásku k tomu prtěti. Doufala jsem, že Bůh ví, co činí, ačkoliv já vůbec nemám páru, proč to činí. Současně jsem mluvila i k tomu malinkému, ze kterého se měl vyvinout nový človíček, že ho přijmu, i když mi to možná bude trvat a že ho budu milovat, co to půjde... ale ať mi teď odpustí, že jsem s ním úplně nepočítala. 

Večer přijel manžel z práce, já jsem měla červené uplakané oči. Ptal se, co se děje, tak jsem mu se slzami v očích řekla, že jsem si dělala test a že vyšel pozitivně. Manžel byl skvělý. Jednak mi byl obrovskou oporou, když jsem mu plakala na rameni, a jednak byl za miminko rád. 

Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Připadalo mi, že všechno to, co jsem měla ráda skončí. Měla jsem pocit, že všechno hezké je ztracené, všechny mé životní plány jsou zmařené a teď už budou jenom starosti, zodpovědnost a starosti,...Trochu jsem i spílala Bohu, proč UŽ jsem těhotná a současně jsem se modlila, ať dokážu tomu dítku dát tolik lásky, kolik bude potřebovat. 

Druhý den večer jsem cítila obrovskou potřebu se modlit. Společně s manželem jsme vzali do rukou růženec a modlili jsme se prve jeden desátek. Potom další a další. Modlila jsem se, ať dokážu přijmout Boží vůli, byť to změní moje plány. Společně s Pannou Marií jsem se snažila říct upřímné "Staň se". Po několika desátcích jsem byla naprosto smířená, přijala jsem to, že jsem těhotná a rozhodla jsem se, že to maličké budu milovat, co to půjde. Budu se snažit být mu dobrou mámou. 

Ten večer jsem začala lehce špinit. Hledala jsem na internetu a nevěděla, jestli to špinění je v pořádku nebo ne. Znovu jsem to všecko odevzdávala do Boží vůle. Další den ráno jsem stále špinila. Udělala jsem si těhotenský test. Tentokrát byl negativní. Rozjela se mi naplno menstruace, která byla silnější než jindy. Věděla jsem, že už těhotná nejsem. O pár dní později jsem šla k doktorovi, který mi řekl, že se zřejmě jednalo o tzv. biochemické těhotenství. Tzn. vajíčko je sice oplodněno, ale neuchytí se v děloze a odchází společně s menstruační krví z těla ven. 

Vlastně se mi trochu ulevilo. Vždyť jsem chtěla, abych až zjistím těhotenství, mohla říct: "Jé, jsem těhotná, to je skvělé." A ne: "Co? Já jsem těhotná? Pomoc!" Věděla jsem, že Pán Bůh ví, co činí. Říkala jsem si, že je i dobře, že jsem miminko potratila, protože aspoň nebude zatížené tím, že ho máma ze začátku odmítala. 

Po nějaké době už mi představa toho, že já sama budu mámou, nebyla tak uplně cizí. Vlastně jsem se začala i těšit na to, až budu těhotná a až se pak prtě narodí. 

Když jsem si naposled dělala těhotenský test, viděla jsem tam dvě čárky. Moje první reakce byla: "Jé, jsem těhotná, to je skvělé!" A od té doby se oba s manželem (i naše okolí) těšíme na miminko.

pozn. Článek byl editován a na žádost autorky je zveřejněn anonymně.