S manželem jsme se dohodli, že s miminkem zkusíme nějakou dobu počkat. Měla jsem velmi náročný rok co se týče životních změn a věděla jsem, že se potřebuju chvilku "stabilizovat". Navíc jsem dokončovala školu, chtěli jsme se sžít v manželství, smlouva v práci a tak... takže jsme se dohodli, že miminko bychom chtěli až za rok.
Asi dva měsíce po svatbě jsem byla u kamarádky, která měla v té době roční dcerku a další dítko na cestě. Obdivovala jsem ji, že zvládá celou péči o rodinu a domácnost. Současně jsem se děsila toho, že bych měla být já těhotná. Nedokázala jsem si představit samu sebe jako matku, protože já sama jsem si připadala jako dítě. Děsilo mě, že mě mateřství tak děsí. Říkala jsem si, že jestli to bude dlouhodobý stav, tak moje dítko nebude mít zrovna jednoduchý start do života už jenom kvůli tomu, že se jeho máma bojí mateřství.
Ten víkend jsme slavili první narozeniny kamarádčiny dcerky. Slavilo se se vším všudy. Když jsem přijela domů, vyprávěla jsem manželovi své pocity, že si nedokážu sebe představit jako mámu. Ještě ten den jsme se bavili, jaké se nám líbí jména pro děti. Manžel vtipkoval, jestli je něco, o čem neví... Zasmála jsem se, že přece si dáváme pozor, takže je všechno v pohodě.
Jenomže se mi zpozdila menstruace. To mě trochu rozhodilo, protože do té doby (pokud jsem nebyla v extrémním stresu, což jsem teď nebyla) menstruace chodila na den přesně. Snažila jsem se být v klidu. No stejně mi to nedalo, tak jsem si udělala těhotenský test. Po první chvilce jsem byla šťastná, že je negativní. Ještě jsem chvilku počkala (co kdyby náhodou). Pak jsem se znovu podívala na test. Byla tam. Malá, slabá čárečka v testovací oblasti. Pozitivní test. Jsem těhotná. Co? Pomoc! Když jsem si to uvědomila, rozplakala jsem se.
Měla jsem před sebou pracovní schůzku, tak jsem se snažila uklidnit. Po schůzce jsem jela domů. Přes slzy jsem skoro neviděla. Strašně moc jsem plakala. Pane Bože, proč teď? Proč musím být těhotná tak brzy, když to máme v plánu až za rok? Vždyť mi to dítě úplně pokazí všecky moje plány. Rozumem jsem si říkala, že je to vlastně všechno v pohodě - jsme manželé, máme kde bydlet, kolik lidí by dalo jánevímco za to, aby měli pozitivní těhotenský test.... ale srdce to přijmout nedokázalo. Začala jsem se modlit k Pánu, ať mi dá lásku k tomu prtěti. Doufala jsem, že Bůh ví, co činí, ačkoliv já vůbec nemám páru, proč to činí. Současně jsem mluvila i k tomu malinkému, ze kterého se měl vyvinout nový človíček, že ho přijmu, i když mi to možná bude trvat a že ho budu milovat, co to půjde... ale ať mi teď odpustí, že jsem s ním úplně nepočítala.
Večer přijel manžel z práce, já jsem měla červené uplakané oči. Ptal se, co se děje, tak jsem mu se slzami v očích řekla, že jsem si dělala test a že vyšel pozitivně. Manžel byl skvělý. Jednak mi byl obrovskou oporou, když jsem mu plakala na rameni, a jednak byl za miminko rád.
Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Připadalo mi, že všechno to, co jsem měla ráda skončí. Měla jsem pocit, že všechno hezké je ztracené, všechny mé životní plány jsou zmařené a teď už budou jenom starosti, zodpovědnost a starosti,...Trochu jsem i spílala Bohu, proč UŽ jsem těhotná a současně jsem se modlila, ať dokážu tomu dítku dát tolik lásky, kolik bude potřebovat.
Druhý den večer jsem cítila obrovskou potřebu se modlit. Společně s manželem jsme vzali do rukou růženec a modlili jsme se prve jeden desátek. Potom další a další. Modlila jsem se, ať dokážu přijmout Boží vůli, byť to změní moje plány. Společně s Pannou Marií jsem se snažila říct upřímné "Staň se". Po několika desátcích jsem byla naprosto smířená, přijala jsem to, že jsem těhotná a rozhodla jsem se, že to maličké budu milovat, co to půjde. Budu se snažit být mu dobrou mámou.
Ten večer jsem začala lehce špinit. Hledala jsem na internetu a nevěděla, jestli to špinění je v pořádku nebo ne. Znovu jsem to všecko odevzdávala do Boží vůle. Další den ráno jsem stále špinila. Udělala jsem si těhotenský test. Tentokrát byl negativní. Rozjela se mi naplno menstruace, která byla silnější než jindy. Věděla jsem, že už těhotná nejsem. O pár dní později jsem šla k doktorovi, který mi řekl, že se zřejmě jednalo o tzv. biochemické těhotenství. Tzn. vajíčko je sice oplodněno, ale neuchytí se v děloze a odchází společně s menstruační krví z těla ven.
Vlastně se mi trochu ulevilo. Vždyť jsem chtěla, abych až zjistím těhotenství, mohla říct: "Jé, jsem těhotná, to je skvělé." A ne: "Co? Já jsem těhotná? Pomoc!" Věděla jsem, že Pán Bůh ví, co činí. Říkala jsem si, že je i dobře, že jsem miminko potratila, protože aspoň nebude zatížené tím, že ho máma ze začátku odmítala.
Po nějaké době už mi představa toho, že já sama budu mámou, nebyla tak uplně cizí. Vlastně jsem se začala i těšit na to, až budu těhotná a až se pak prtě narodí.
Když jsem si naposled dělala těhotenský test, viděla jsem tam dvě čárky. Moje první reakce byla: "Jé, jsem těhotná, to je skvělé!" A od té doby se oba s manželem (i naše okolí) těšíme na miminko.
pozn. Článek byl editován a na žádost autorky je zveřejněn anonymně.
Díky za odvahu napsat takový otevřený článek!
Díky za svědectví.
Vždy, když jsem měla zpoždění, říkala jsem "bříšku", ještě bych byla radši, abys bylo prázdné, ale pokud je tam miminko, budu ho milovat.
Bůh taky věděl, kdy je ten správný čas. Na dítě jsem se cítila připravená az po čtyřech letech v manželství. A přišlo v pravý čas, děkuji za to.
Já jsem se necítila připravená nikdy... i když jsme plánovali, stejně mě to zaskočilo, když mi to všechno došlo. Taky jsem hodně brečela. Celý těhotenství bylo pro mě hodně emočně intenzivní období, který vlastně skončilo skoro až půl roku po porodu :-)
Ja mam zase opacnou zkusenost...moc jsem se tesila na to,az budu maminkou...brala jsem to od zacatku jako velkou milost a dar..a zazrak..
Ale chapu,ze to kazdy ma asi nastavene jinak...
Mně to trvalo šest let a stejně byly první dva neplánovaní :D. Zázrak, milost a dar to jednoznačně je @An09, ale když jsi nejstarší sestra pěti sourozenců, z nichž nejmladší by věkem mohlo být Tvoje dítě vlastní, tak to poněkud posouvá Tvoji optiku v této věci :D... Popravdě mě vždycky zaskočily všechny těhotenství, ty plánovaný i ty neplánovaný. Naštěstí má člověk devět měsíců, aby se s tím popasoval a připravil se na nejhorší, načež znovu a opět zjistí, že mateřství je ta nejbáječnější věc, co mě mohla potkat :)!
děkuju za odvahu napsat o svých děsech...
@Helene U mě to vubec nebyla touha po kariéře, naopak. Šílený strach a nízké sebevědomí, ze mé dítě bude nešťastné, že mu nedokážu být dobrou mámou atd atd. Tyhle poznámky mě akorát ještě víc drasaly. Ale chápu, jak to myslíš. Ono se do toho špatně vcituje, když to člověk nezažil.
@Helene mě taky teda kariéra absolutně nebrala, věděla jsem, že cestovat budu i s dětmi a "užívat" taky ;)! Prostě jsem záměrně posunula příchod dětí na později a na tom není nic špatného. I s ohledem na to, že měla nejmladší sestra - tehdy miminko - rakovinu, tak prostě nálada ani síly na děti nebyly. Snadno se soudí...
tady ty důvody samozřejmě chápu, ale jinak opravdu není nač čekat, protože mít dneska mimčo není samozřejmost a s věkem se ta pravděpodobnost, že otěhotníte, změnšuje...tak to prostě dneska je :-(
PS: svůj horní koment jsem smazala, nechtěla jsem se nikoho dotknout, jen povzbudit ženy, ať se furt nepodceňují! Jsme silné, zvládneme všechno i porodit a vychovat dítě ;-)
Nikde není psáno, že mimčo musí přijít do roka a do dne, naopak se doporučuje novomanželům, aby aspoň rok byli bez dětí aby se sžili... Tohle je otázka strašně moc individuální a netroufla bych si já osobně někomu radit. Ale chápu autorku článku, někdo potřebuje dozrát, i já jsem potřebovala. Mnohem horší je, když si pořídí dítě mamina, co by sama potřebovala ještě vychovat, nezávisle na věku :D. Neviděla bych to s tou schopností otěhotnět tak tragicky, kolem mě je spousta žen, co čekají své třetí, čtvrté, páté dítě po čtyřicítce :)... A díky moc za povzbuzení, potřebujeme ho všechny ty bezdětné i ty obsypané dětmi :)!
@felis však neříkám do roka a do dne :-D nám stačilo 9 měsíců ;-) a sžívání to ani nevím, co je, prostě si tak poklidně žijeme už od začátku :-)
@Heléné: Sžívání podle mě není o tom, že by se ti dva hádali a potřebovali si něco "vyřešit". Ale přece jen je život bez dětí jiný a podle mě není na škodu, když si ho manželé chvíli vyzkouší. Většina společného života se bude točit kolem dětí a "sžívání" je pro mě období, kdy jsou ti dva prostě jen spolu.
Přesně tak jsem to myslela. Tóčo kolem dětí pak bude roky, ale být jen spolu je hodně dobrej základ pro doby, kdy už na sebe mít čas tolik nebudem.
my právě spolu byli víc, když jsem otěhotněla a mohla hned nastoupit na nemocenku, do té doby jsme byli v práci od rána do večera i o víkendech...každý pár to zkrátka cítí jinak :-)
No to je jasný, proto jsem taky psala, že bych si nikdy netroufla v této věci někomu radit...
@helene souhlas? vidim to podobne jako ty..
@An09 :-D a další výhoda je, když mám děti tak brzo, jsem mladá maminka a cizí lidé nechtějí věřit, že už mám 2 děti...to mi velmi impunuje ;-)
Tak já ve třiceti se třema dětma se necítila stará :). Možná v tom bude spíš to, že jsem se vdávala neobvykle brzo a tudíž těch šest let čekání v tomto kontextu vůbec nevyznívá tak dramaticky, než kdybych se třeba vdávala v 26 nebo 28, jak se většinou děje...
@felis v kolik ses vdávala, jestli se můžu zeptat :-)
V 21 :). Letos jsme oslavili první desítku :D
takže jsi stihla 3 děti za 3 roky? počítám dobře?
Nene, Heduš se mi narodila v 26 (nedlouho před 27. narozkama), Kryštof 17 měsíců po ní a Damík v 30.
i tak klobouk dolů ;-)
Wow... já měla Zuzi ve 26, po dvou letech manželství, a stejně teď ráda chvilku odpocivam před dalším potomkem :))
Díky, ale není to tragédie jak to vypadá :). S dalšíma dětma jsem si jednoznačně polepšila, největší fofry byly s prvním, pořád vyžadovala pozornost a já byla mrtvá. Teď si děcka vystačí víceméně samy :D. Já jen dělám ten servis okolo, semo tamo nějaká práce na baráku a zahradě. Paradoxně mám MNOHEM víc času pro sebe.
Jediná potíž je, že jakmile se pustím do nějaké kreativní činnosti, hned pribehnou pomocníci a tak jsou hned korálky, mašle, nitě, vlna po celým baráku a oni tři jsou rychlejší :). Jedině tehdy vzpomínám na blahé časy s pouze jedním koťetem ;).
Pěkný článek. Těhotná/netěhotná, na tom mi přijdou nejhorší dotazy okolí. Protože většinou přijdou v tu nejnevhodnější dobu. Nebo mám zkušenost, že se na vás někteří koukají hned jako na kariéristy, když nemáte hned po svatbě dítě.
A jiná zase brečí, když je vdaná deset let a stále nic a pak po velmi náročné zkušenosti se s bezdětností smíří a zkusí být plodná jinak. A konečně dokáže zato Bohu děkovat.
Ten pocit, cože už jsem zase těhotná, znám. Naši holčičku jsem obrečela, takhle brzy děti po sobě jsme opravdu naplánovali. A souhlasím, v dnešní době by po svatbě neměli manželé, pokud mají zázemí, moc dlouho otálet. Kolem nás je tolik párů, které mají teď mnoho starostí s početím..
@Tessi - přesně tak, neotálet. A za děti děkovat.
@Tessi u nás právě taky přibývá neplodných párů :-(
Ono početí dětí je hodně o psychice. Sama to mám vyzkoušeno :). Když člověk neplánuje a svěří to s klidem do Božích rukou, vyjde to hned napoprvé a když se člověk snaží, tak to prostě nejde :). Ne u každého, samozřejmě hrají roli i věci zdraví, životosprávy a pod., ale řekla bych i podle mnoha kamarádek, že psychika je fakt potvora :D. Možná taky záleží na oblasti, u nás raketové přibývá miminek, v okolí vím o minimálně desíti těhotných maminkách :)...
... A to je na vesnici docela terno ;).
@felis já věřím, že polovina žen, které šly na umělé oplodnění, měly prostě jen problém s hlavou a s ničím jiným...stejné mi to příjde u porodu císařem, některé ženy se bloknout, že to prostě nezvládnou a pak se ten porod zasekne
Heléné - já myslím, že je ve hře tolik faktorů, že to prostě nejde takhle říct. Hlavně pozor na jasné recepty a rady.
Takhle bych to nehodnotila....:( nikdy jsem v te situaci nebyla a verim tomu,ze to musi byt moc a moc narocne.....
Velky souhlas Lidu...
Nikdy nevidime co vsechno si Ti lidi prozili...
A s tim..ze na to zeny nemaji myslet..prijde mi to stejne,jako byste hladovemu rekli-nemysli na ten hlad..proste to neni mozny:(
Ne nemyslet, ale přijmout a nesnažit se, pak se hodně často ledy pohnou. A k těm 4 dětem za sebou - některé ženy mají cykly tak nepravidelné, že ze záznamu PPR nepoznáš vůbec nic :D. Taky zkušenost z mého okolí ;).
@Krasnazena já jsem žádné rady ani recepty nedávala, k tomu jsou vzdělaní jiní ;)! Já jsem psala o pár případech ze svého okolí případně svých zkušenostech a to je něco úplně jiného!!! On si z toho každý vezme to svoje, ale já jsem tím nic víc nemyslela!
ode mě to taky neměla být rada, pouze můj názor, který nemám ověřený, vlastně ani ověřit nejde...ale znám spoustu žen, které otěhotněly pomocí IVF porodily a následně nečekaně otěhotněly, přirozeně, protože už byly psychicky v pohodě
Je pravda, že každý to má jinak, někdo chce čekat, někdo ne. Já znám spíše hodně párů, kteří chtěli čekat, užívat si spolu, sžít se, postavit dům, zajistit budoucnost a pak teprve chtěli děti. Když k tomu došlo, najednou to nešlo. Potom člověk přemýšlí, že měl být početí otevřený od začátku a nečekat... Ale to je zas jenom zkušenost z okolí. V tomto se nedá radit ani poučovat.
Děkuji autorce za silné svědectví a také gratuluji k očekávání miminka a přeji hezky prožité obd. těhotenství. Jsou to silné pocity, které popisujete a které v mnohých mohou vyvolat obdobné či odlišné postoje. V článku byla jedna věta, která mě trošku zarazila: "Zasmála jsem se, že přece si dáváme pozor, takže je všechno v pohodě. " Co to znamená "dáváme si pozor", nevím, co si podtím mám konkrétně představit. Napadá mě mnohé, ale nechci si moc domýšlet.
uf, čekala jsem, kdy tahle otázka přijde...
Myslím, že nie je fér diskutovať v tomto smere, lebo autorka sa nemôže vyjadriť, alebo nejako obhájiť bez toho, že by prezradila svoju identitu.
V článku je (pre mňa) podstatné posolstvo, že pre ženu môže byť niekedy náročné prijať dieťa a príklad, ako sa s tým vyrovnáva veriaca žena. Aspoň tak to vnímam ja.
@terre-eau - máš pravdu
ok, mažu to
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.