Nečekejte nic převratného. Zná to každá maminka malých dětí. Záznam jedné rušnější noci. Mohlo být i hůř.


Je půl desáté. Odcházím do hajan. Dnes brzy. Barča spí zhruba od půl osmé. Zavírám oči, pípák (monitor dechu) na mě poklidně přátelsky pomrkává. Barča opravdu spí.

Jsou dvě nula sedm. Probouzí mě hemžení v postýlce. Baru se dožaduje svačinky. Beru ji k sobě, nají se a usíná. Čekám až pravidelně odfukuje a šup s ní do postýlky. Zapínám pípák, zhasnu lampu a honem  pod peřinu.

Jsou tři hodiny. Hlad je zase vzhůru. Baští, ale kroutí se u toho. Zvedám ji, aby si říhla, zklidňuje se. Zdánlivě spící jde do postýlky. O pět minut později pozoruji stíny jejich máchajících  ruček (lampu jsem v neblahé předtuše nezhasla). Baru se kroutí. Balím ji do deky a zneškodňuji tak kmitající ručky. Nepomáhá. Beru k sobě, ale baštit nechce. Pláče. Patrně včerejší oběd vepřo-knedlo-zelo (ač pro mě bez zelí) nebyl nejlepší nápad. Mám hlad, Baru se mi kroutí v náručí. Musím vstát a pochodovat s ní, jinak vzbudí celý panelák. Uklidňuje se po nějakých sto krocích - v ložnici udělám pět kroků sem a pět kroků zpátky - prokládaných podřepy a pohupováním.

Barča nejeví známky únavy. Já ano. Pokládám ji na postel. Ona si brouká a spokojeně kope nohama, já bych si rvala vlasy ale vzhledem k tomu jak moc mi padají, musím tuto činnost provádět pouze obrazně, jinak budu brzo holohlavá. Podřimuji vedle ní. Barča dává najevo nespokojenost s mým přístupem, kroutí se a  opět začíná křičet. Zvedám ji nožky. Trochu to pomáhá. Pak se ale rozeřve ještě víc. Otvírají se dveře. Mé obavy se nenaplňují. Nevzbudily jsme žádného ze synů. Manžel se přišel zeptat, co se děje a jestli může nějak pomoct. Vysvětluji a odesílám ho vděčně spát. Nemůže mi pomoct, ale to že se přišel zeptat mě potěšilo. Taky jsem si uvědomila jaký děláme rachot. Po dalších x krocích se Baru uklidňuje a zavírá oči. Ještě pár kroků sem a pár tam a pak si spolu sedáme. Je půl páté. Ona se tváří, že spí, ale nevěřím jí ani nos mezi očima. Ještě chvilku počkám až usne natvrdo a pak ji dám do postýlky…

Budí mě hladová Baru a ztuhlá záda. Je něco po šesté. Baští, podřimuje, kroutí se.

Je půl sedmé. Kluci vstávají. Přebalím a převleču Baru a vstávám taky. Chystám snídani. Baru leží v lehátku a natahuje ruce po hračkách Tváří se jak neviňátko. Kluci baští jogurt. Já piju Caro a koukám ven. Jásavé barvy obarvily hradbu stromů nedalekého lesa. Břízy už opadaly. Na školním hřišti se bachratí havrani promenádují v namrzlé trávě. Slunce vykouklo z poza mraků. Je krásně. Úplně cítím jak se mi nabíjí baterka. Píp píp píp a je plno. Nebo aspoň tak nabito, abych se rozjela vstříc povinnostem denní směny. Skončila noc i s jejími děsy a je ráno.


Nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat Žalm 90, 14