V sobotu jsem měla svátek. Svátek se u nás nějak extra neslaví, ale přesto je hezké, když ho člověk má – dostane čokoládu, všichni mu popřejí... Byl za mnou hodně náročný týden a obzvlášť mě potěšilo, když mě manžel nechal ráno poležet v posteli. Venku byl mimořádně hnusný den a na nic zvláštního jsem se nechystala.

 

Trochu pršelo, takže jsme s manželem jen tak polehávali na gauči, hráli si se Zuzankou a jedli indické jídlo. Odpočinek jsem moc potřebovala. Nic nevařit, neuklízet, nikam se nehnat, jen tak tiše existovat... Jenže přeci jen ve mě něco trochu hlodalo. Co jsem to za člověka, že představa největšího blaha je pro mě ležet na gauči? Už jsem tak stará a vyšťavená, že se stěží vykopu ven z postele, když mám "volno" od dítěte?

 

Odpoledne jsme se chystali jako obvykle na procházku. Tady máš tepláčky, kde je dudlík, vzít s sebou sušenky, prší tam ještě? Když v tom nečekaně zazvonil zvonek. Manžel mě hbitě vmanévroval do pozice otvírače a snažil se Zuzance zapnout bundu. Kdo to jen může být v sobotu odpoledne?

 

K mému překvapení stála za dveřmi kamarádka E., kterou jsem dlouho neviděla, a dokonce s přítelem. Že prý jdou zrovna kolem a napadlo je stavit se na návštěvu.

 

"Jé, my se zrovna chystáme ven, nechcete se přidat a zajít k nám až potom? Zuzi už je oblečená."

"No ven asi nejdete!" smála se E. a běžela po schodech nahoru. Podívala jsem se na dveře. Byl na nich přilepený nějaký papírek s runovým nápisem. "Asi skauti něco hrají," pomyslela jsem si a trochu zaraženě následovala kamarády do bytu.

 

Ani se nestačili zout, když se zvonek ozval znovu. To jsem blázen, říkala jsem si, když jsem zase běžela otevřít. Za dveřmi stála sestřenice s obřím kufrem. "Bětko, mě ujel vlak, můžu u vás chvíli pobýt?"

 

To už mi došlo, že se bude slavit. Zvonek zvonil a manžel se jen šibalsky usmíval. Ani mrknutím oka neprozradil, že na mě něco chystá – neměla jsem nejmenší tušení, že se ze mě během deštivého odpoledne stane Bilbo Pytlík. Do naší klidné soboty vtrhla parta trpaslíků s velkou goudou. Všichni příchozí něco přinesli a všichni byli záhadně domluvení na nějaké historce – od "chtěla jsem vidět Zuzanku" po "to je náhoda, ty bydlíš tady?"

 

Na draka jsme naštěstí nešli. Ani by to nebylo možné, protože Zuzanka brzy vstává a s vínem jsme moc nešetřili. Stejně jsem ale měla radost, že ještě nejsem tak líný hobit, abych si nemohla užít pořádnou oslavu. Příště budu muset na manžela něco vymyslet zase já.