Je jedno jak si to naplánujeme. Hospodin nás vede cestami nevyzpytatelnými. Cestami, o kterých jsme si mysleli, že ani neexistují.

Je tomu rok a půl, co je ze mě manželka. S manželem jsme si chtěli postavit dům podle našich představ - náš domov. Snila jsem o tom už od puberty - navrhnout si a postavit vlastní dům. Takový, jaký by se nám líbil. A tak jsme se do toho pustili. Problémy s pozemky i s úřady nás neobešly. Mám pocit, že někdy ti úředníci dělají problémy a čekají, kdy to prostě zabalíte, a přestanete je otravovat. Spoléhají na nevědomost a neinformovanost lidí, a věřím, že se jim to často daří. Ale my to nevzdali a náš pozemek se po dlouhé době právě zahrnuje do územního plánu jako stavební. Hurá! Měla jsem tak velkou radost, že jsme se na to nevykašlali, a že se konečně něco děje.

Po svatbě nám můj strýc nabídnul útočiště do doby, než si postavíme něco vlastního. Bydlel sám ve velkém domě o dvou samostatných bytových jednotkách. Tak jsme se s vděčností, že máme kde hlavu složit, nastěhovali.

S dětmi jsme nechtěli čekat, až budeme mít postaveno něco vlastního, protože jsem tak nějak tušila, že potahovačky s úřady mohou trvat celé roky. A taky že jo. Stále se mluví o zjednodušení legislativy pro stavební povolení, ale je to čím dál horší. Na všechno čekáte, protože každý má měsíční čekací lhůtu, každý vám do všeho kecá a různé odbory vám stejně nakonec nepovolí domek, jaký jste si přáli. Však to znáte.

Nikdy by mě ani nenapadlo, co se může během jednoho roku všechno změnit.

Všechno začalo tak ideálně. Užívali jsme si společné chvíle, svatební cestu, společné léto. Půl roku po svatbě jsem otěhotněla a čekali jsme přírůstek do rodiny. Všechno vypadalo skvěle, měla jsem bezproblémové těhotenství. A pak se najednou strýc ocitnul v nemocnici. Byla jsem v šestém měsíci. Jako těhotnou mě za ním ani nepustili. Nevrátil se...

 

Stále je to čerstvá rána, která pořád bolí a špatně se o tom mluví. Zůstali jsme najednou v domě sami. Najednou v něm bylo tak prázdno. Každou chvíli jsem čekala, že se někde objeví. A vlastně čekám doteď. Marně. Hospodin si ho povolal k sobě.

Ta doba, kdy strýc už s námi nebyl a syn ještě nebyl na světě, byla hrozně smutná. 

Teď se radujeme z nového života a vypadá to, že dům, ve kterém jsme zůstali začneme opravovat a dá-li Pán Bůh, provedeme celkovou rekonstrukci. Můj sen o stavění se najednou rozplynul.

 

Když zpětně přemýšlím nad všemi okolnostmi a sledem událostí, uvědomila jsem si jednu věc. Kdybych před rokem a půl věděla, co všechno se stane, a že zůstaneme bydlet v domě, do kterého jsme se nastěhovali jen přechodně, náš Vašík by tu dnes s námi pravděpodobně nebyl. Určitě bych chtěla počkat, až dům řádně opravíme. Pak bychom do tohoto domu uvítali naše děti.

Ale díky Bohu, že to takto vymyslel. Vždyť přece nějaká hmotná věc, nějaký opravený domek se nemůže vůbec srovnávat s lidským životem.

Přesto, že jsem smutná ze ztráty blízkého člověka, jsem i vděčná za situaci, do které nás Pán ponořil. I když vím, že s prckem budou opravy složitější a bude to déle trvat, neměnila bych...