"Dlouhá sukně, bledá líčka, jedním slovem katolička."
Moje maminka se nemalovala a být nějak výstředněji oblečen se považovalo za nestřídmost, možná za lehký hřích. Pravdou je, že i já, pětačtyřicátnice, někdy žasnu, co jsou ženy schopné si na sebe do kostela vzít. Co mi ale opravdu vadí jsou ženy neupravené. Ponechme stranou období, kdy jsou děti malé a žena je ráda, že si stihne umýt v sobotu večer vlasy. Přesto pořád cítím, že je třeba být hezká a upravená. V žádném případě nechci, aby mé katolictví bylo poznat podle usedlého oblečení, podle toho, že se nikdy nelíčím a pod.
Nedávno jsem byla nakupovat v potravinách a paní, mladší než já, měla dost silný knírek. Pravdou je, že žena po čtyřicítce má v rukou nejčastěji vařečku a hned poté pinzetu. Maminka se sice nelíčila, ale nikdy nezapomenu, jak v sobotu večer seděla v županu u svého zrcátka a vytrhávala si chloupky kolem úst. Vidím to jako dnes. Musím říct, že jako přepych opravdu nepovažuju jednou za dva měsíce kosmetiku a jednou za měsíc kadeřnici a pedikúru. Ta reklama: "Pečuj o sebe", je možná švihlá, ale leccos napovídá. I to, jak se člověk chová ke svému tělu, chrámu Ducha svatého, předáváme svým dětem.
Také pozoruju, že se lidí vystrojí do divadla, i když občas to tedy žádná sláva není a džíny už bohužel nejsou výjimkou, ale do kostela v neděli přijdou v teniskách a šusťákovce. Je tak hezké vidět, když aspoň o velkých církevních svátcích si muž vezme oblek a žena hezké šaty! To oblečení nemusí být drahé, dá se pořídit třeba v secondhandu, ale mělo by vystihovat vznešenost té chvíle.
Jistě, jsou na světě důležitější věci než péče o tělo, ale mně se moc líbí lidé žijící v řádu, lidé, kteří i svým oblečením mluví, prokazují úctu, dělají druhým radost. Jak já strašně těžce nesu tu přemíru černého oblečení v zimě! Tuhle jsem se rozhlédla po autobusu městské dopravy a uvažovala jsem, zda všichni nejedeme na kremaci. Potřebuju barvy, abych mohla být veselá.
Moc bych si přála být krásnou uvnitř i navenek a hodně takových lidí také potkávat. Péče o sebe je krom jiného projevem lásky k bližnímu.
Když jsem byla malá - tak 1. třída - chodili jsme s bráchou z kostela z vedlejšího města 5 km pěšky. Sami. Jednou jsem dostala na cestu novou bílou pletenou čepici, "kostelovou", ale když jsem ji hned poprvé přinesla plnou nasbíraných kaštanů, už moc bílá nebyla ;-) Ten vejprask tenkrát! :-)
:-)Moc pěkné:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.