Letošní adventní čas letí jako splašený. A přitom je tak odlišný od těch dvaatřiceti, které jsem doposud mohla prožít. První neděle adventní byla poslední nedělí, kterou jsme jako pražská rodina  mohli prožít ještě u sv. Rocha v Praze na Žižkově. My jsme tedy častěji chodili k Nejsvětějšímu Srdci Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Následující týden proběhl v několikadenním maratónu nošení krabic, tašek, dětí sem-tam a jízd různými velikostmi automobilů.

Ve chvílích, kdy už nám s manželem docházely síly, a že jich nebylo málo, jsem si uvědomovala, jak to muselo být těžké pro Svatou rodinu. Šli jen s nezbytnými zavazadly, s jedním lichokopytníkem, Panna Maria ještě v poslední fázi těhotenství do pro ni neznámého města…

Teď jsme v našem domečku dva týdny. Naštěstí už máme alespoň zprovozněnou kuchyňskou linku. (ne úplně, bez pracovní desky, kterou jsme museli opět vyreklamovat…) V týdnu, kdy jsem se s dětmi stravovala výhradně ohřívanou stravou v mikrovlnce, kupovanou téhož dne, jelikož nebyla ani lednička, jsem se v duchu přenášela do doby kolem roku 0, kdesi v Judsku,…tam přece také neměli kombinovanou ledničku, varnou desku, natož myčku…

Každým rokem jsem pomáhala, později sama pekla, spousty druhů cukroví (asi kolem 12). Letos na mne v ledničce volá pouze jedno linecké těsto – tak už mne upeč!!! Nějak jsem letos bez oříšků – musím je ještě sehnat. Panna Maria jistě před cestou nadělala placek, ale že by pekla ještě vanilkové rohlíčky??? No, ještě to snad na těch aspoň pět druhů do Vánoc stihnu.

Život krabicový. Stále něco vyndáváte, zastrkujete, potom hledáte, přerovnáváte,…chybějící skříně ničím nenahradíš. Mým velkým přáním je, abychom mohli, jako rodina, zasednout ke štědrovečernímu stolu ve vyklizené jídelně, ke stolu s dostatečným počtem židlí a pustit si také nějakou pohádku v televizi. Ano, možná se to bude někomu zdát komerční, ale vánoční televizní pohádky, to je naše velká tradice a těšíme se na ni, jako by nám bylo osm. No, jediné, co mne trochu uklidňuje, že se Ježíšek narodil ve chlévě…