Když jsem přemýšlela o čem 7. 12. psát, měla jsem dlouho v hlavě prázdno. Až v předvečer se sešly tři podněty a zapadly mi do sebe.

1) 8. 12. je slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu. V evangeliu čteme o zvěstování, o Mariině fiat – ať se mi stane podle tvého slova.


2) Vybírám si dárek k vánocům, knihu. A vzpomněla jsem si na román Johna Steinbecka vycházejícího z příběhu o Kainovi a Ábelovi, Na východ od ráje. Četla jsem ji tak před 15 lety a dodnes si pamatuji pasáž, kde spolu dvě postavy hovoří o biblickém úryvku Genesis 4,7 „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Jedná se o diskuzi, jak by se mělo správně přeložit ono sloveso MÁŠ nad ním vládnout. Postavy hovoří o třech možnostech:
  • BUDEŠ, tj. ať se snažíš či ne, budeš hřích ovládat.
  • MUSÍŠ, tj. příkaz, který se neopovažuj přestoupit,
  • MŮŽEŠ, tj. hřích po Tobě bude dychtit, ale Ty máš svobodu MOCI nad ním vládnout = nepodlehnout mu
Jde o myšlenku z románu, v exegezi jsem na to nikde nenarazila, ale nese mě to v obtížných situacích dodnes. Když je těžké rozhodnout se pro dobro, když je těžké být uctivá, nelhat, zjednodušovat si něco, tak vědomí, že Bůh čeká na moji odpověď, na mé fiat, na mé svobodné rozhodnutí, mi pomáhá „zatnout zuby a táhnout dál“. V dnešním evangeliu Ježíš říká „Mé břemeno netíží.“ a mám opakovanou zkušenost, že to tak je. Svobodně zvolené nebo přijaté břemeno (ačkoli břemenem být nepřestane) se nese lépe s vědomím „Mohu to pro Tebe, Hospodine.“, než se zaťatými zuby „Musím to zvládnout.“
O tomto adventu se snažím o postoj vděčnosti, že Bůh je tak dobrý, že se ve své všemohoucnosti zříká možnosti do něčeho nás nutit a čeká na naši svobodnou odpověď lásky.
C) Díky Anetě jsem se vrátila ke knize ruského pravoslavného teologa Pavla Evdokimova Žena a spása světa. Nabízím k adventnímu zamyšlení krátký úryvek související s výše uvedeným.
 

Avšak Bůh může vše, jen ne donutit, aby byl člověkem milován. Pravověrná duše je více než ke spáse tažena k odpovědi, již Bůh od člověka očekává, tedy k fiat Panny Marie. Uvnitř dramatu „beránka obětovaného od založení světa“ (Zj 13,8; 1 Petr 1,19) nacházíme interakci nikoliv milosti a hříchu, ale milosti a svatosti. Jestli je potřeba z tohoto světa něco zachránit, není to vlastně člověk hříšník, ale svatost Boha, jeho svatost v člověku – člověk se nezaměřuje na usmíření, ale tíhne po osvobození, po uzdravení rány, jež narušila jeho podobnost s Bohem. Vnucované, uložené dobro se vždy obrátí ve zlo. Prostá spása světa je pro všemohoucího Boha snadná, ale její přijetí je na odpovědi tohoto světa. Bůh může na sebe vzít všechny nepravosti, a to i za cenu smrti, ale nemůže místo člověka odpovědět, říci fiat.“ (s. 232)

Zvěstování. Fra Angelico, 1446. Zdroj.