O letošním Adventu mi rezonuje jedna myšlenka v různých obměnách – SLOVO. Jeho důležitost, jeho moc, jeho vliv. Náš P.Romuald nám na začátku Adventu řekl, abychom se snažili být „lidmi dobrého slova.“ Já sama mám jako primární jazyk lásky „slovo povzbuzení“. Když mi někdo řekne, že mě má rád, že je rád, že jsem, že mi to sluší, tak se mi hned lépe žije.

 

Pracuji jako knihovnice a píšu knížky, čili je můj život se slovem úzce spjatý. Vím, že slovo umí zabít, ale i křísit k životu. Mariino jedno slůvko, její „ANO“ způsobilo průlom v dějinách spásy.

Jedna adventní událost mě velmi oslovuje, a to setkání Marie s Alžbětou. Některé příběhy v Písmu čteme a hlouběji se nás nedotknou. Ale setkání těchto dvou žen, se mě dotýká hluboce. Přestavme si tu scénu: Maria pospíchá za Alžbětou, zřejmě ji ještě trápí těhotenské nevolnosti, neví, jak to všechno přijme Josef, celé je to velmi zamotané s tím podivným těhotenstvím. Alžběta je zase daleko starší než většina budoucích maminek, možná se bojí porodu. Maria nedbá na sebe a jde přes hory za Alžbětou. A teď přichází to nádherné setkání dvou žen, které místo aby si stěžovaly, velebí Boha. Obejmou se, kluci v jejich lůnech se zaradují ze svého prvního setkání, a ony dvě ženy se upřímně radují, že se vidí. Setkání Marie s Alžbětou by mohlo být takovým prototypem našich setkání. Alžběta je nadšená, prostoupená Duchem Svatým a řekne prorocká slova: „Jak jsem si zasloužila, že Matka mého Pána přišla ke mně?“ Muselo to být nádherné jiskřivé setkání srdcí, setkání lidského s božským.

Maria, místo aby si nechala v těhotenství sloužit, jde a sama slouží. Možná obě ženy, které počaly tak neobvykle, jsou jedna pro druhou velkým povzbuzením. Rozumějí si. Často se ženy sejdou a klevetí, drbou, pomlouvají. Ne tak Maria s Alžbětou. Ty dvě velebí Pána a jsou pro tu druhou posilou. Prosme, aby naše setkání také byla chválou Boží, aby naše slova byla povzbuzením, posilou druhým. Ať více chválíme, než káráme, ať povzbuzujeme a neplísníme. Ať zpíváme Bohu chválu slovy i skutky.