Zmrzlé prsty se hřejí o malou svíčku v temném tichém kostele. Nedočkavě podupávám. Kdy už  se konečně začne cosi dít?  Kdy ty naše v dlaních opečovávána světýlka ozáří oltář, který se mlhavě rýsuje ve tmě tam kdesi vepředu? Pod nohama černé a bílé dlaždice, nohy v botách mrznou.

Zástup roste. Ve světle svíček se tiše zdravíme. Nad zčásti osvětlenými obrysy postav se vznáší obláčky dechu. Přichází ministranti s maličkým kostelníkem panem Majstršínem (který v současnosti už nějakou  dobu kostelničí v nebesích). Rozděluje role. „Ty poneseš obraz s třemi králi. Drž ho nad hlavou ať ho všichni vidí. Vy dva ponesete prskavky.“ Ještě se zamračí na dva školáky, co rozmazávají na bok lavice kapičky vosku. Okamžitě stojí v pozoru. Přichází otec. Pokyne někam nahoru dozadu a v tom to přijde. „Ejhle, Hospodin přijde!"

Zdánlivě mrtvou chrámovou lodí se nese jasný hlas. Zástup se vydá k oltáři. Zanedlouho je oltář obklopen jasnou září svíček a všichni zpívají. Místo kázání čte otec příběh na pokračování. Mše končí. Těžkou aktovku na záda, od oltáře sebrat lucerničku a hrrr na faru na čaj a čerstvé, ještě teplé rohlíky. Paní Lexmanová dolívá hrnky. Pohled na hodiny. Už je třeba směřovat do školy. Dneska kalčo nestihnem.  A tak běžel den za dnem. V sobotu to bylo lehčí o tu aktovku a bohatší o kalčo – stolní fotbálek (a zbyl čas i pro holky, přes týden si to ministranti uhájili pro sebe).

Jsou tu Vánoce. Radost z dárků. I když… roráty chybí. Vzpomínám, jak babička vyprávěla, že chodili na roráty přes les. Museli vstát dřív a brodit se závějemi sněhu. To muselo být něco.

U nás roráty bohužel v takovéto podobě nejsou. Až letos budem u rodičů na návštěvě určitě s klukama v sobotu zajdeme. Bude se jim to líbit.


A co vy? Máte u vás roráty? Chodíte s dětmi?