Pocházím z tradiční katolické rodiny. Na stěnách nám visely křesťanské obrazy, ve středu stolu stála svíčka, v neděle a pátky jsme chodili na mši svatou. Občas jsme se modlili růženec nebo korunku k Božímu milosrdenství, často po cestě na nějaké poutní místo.

V mezičase u nás bylo 10 let domácí násilí, alkoholismus jednoho z rodičů, psychické nemoci druhého. V mezičase jsme jezdili za jedním z rodičů do psychiatrických léčeben. V mezičase jsem se bála chodit domů ze školy, čekala jsem, odkud schytám ránu a kde bude doma zase krev.

Malá holčička, vystrašená, s drezurou koně a ranami holí, když jsem se zdržela s kamarády a nebo jela na kole po 80ti kilometrech moc pomalu. To vše se dělo v mezičase modliteb, mší a poutí. 

Rostla jsem, v odpověď domácímu režimu jsem začala chodit do klubů, scházet se s narkomany, prodivočit celé noci. Poslouchat temnou hudbu, trestat samu sebe hladovkami v domění, že tak bude mé tělo správné. Jak mě učila máma. Našla jsem si alternativního přítele a měla jsem radost, že nejsem to katolické děvče, které jsem žila/hrála z poza mezičasů toho pekla doma. Dlouho se v této ambivalenci žít nedá.

Přišla jsem na vejšku, potkala společenství křesťanů z různých denominací, z nichž každý byl tak svéráznou osobností, že jsem se mezi nimi poprvé cítila moc dobře. S nimi jsem potkala Ježíše. A On konečně potkal mě. A v tom momentě se můj život začal hroutit jako domeček z karet.

Potlačované a léta skrývané domácí hrůzy začaly vyplouvat na povrch. Rozjely se mi těžké úzkosti a deprese s manickými obdobími, na které jsem později začala brát léky. Začaly se mi dít podivné duchovní věci, které jak jsem později zjistila souvisely nejen s mou svázaností temnou hudbou, drogovými přáteli a prostředím alternativních klubů, ale také s okultním pozadím naší rodiny.

Od chvíle co mě Ježíš potkal se mi rozdrolil život. A za to děkuju. Děkuju za to, že můj život se ukázal jako slabý, nemocný, neduživý a hříchem zanesený. Děkuju, že jsou to chvíle absolutního dna, kdy zvláštním způsobem Ježíš působí. Děkuju za to, že není žádná církevní struktura, modlitební společenství, křesťanské přátelství a spiritualita, která by Jeho práci mohla udělat. Děkuju za to, že je to syrovost, ve které se odehrává Jeho vykupitelské dílo. Ve které jedná On sám. Protože už žádná jiná síla a naděje není.

Cesta dnem a utrpením je zvláštní cesta. Není to cesta, kterou chci a kterou bych si dobrovolně vybrala. Ale je to cesta milosti. Je to moje Ježíšova cesta.

A tak, když se začne váš život a vaše vztahy hroutit, je to možná ta největší příležitost pro Boha začít konečně ve vašem životě působit jako jediný Spasitel, kterým je. Když se Otce chytnete za nabízenou ruku a půjdete s Ním do toho černého tunelu, naleznete skutečné Světlo, to Světlo, které není z tohoto světa, z lidí, je to On sám. A pak, pak máte nějak všechno, co vlastně potřebujete.

Časy nejsou lehké, ale Bůh je věrný a vždy je to On, kdo vybíhá první, aby se s námi setkal a zachránil nás.

---

Článek nebyl redakčne editován.