Pocházím z tradiční katolické rodiny. Na stěnách nám visely křesťanské obrazy, ve středu stolu stála svíčka, v neděle a pátky jsme chodili na mši svatou. Občas jsme se modlili růženec nebo korunku k Božímu milosrdenství, často po cestě na nějaké poutní místo.
V mezičase u nás bylo 10 let domácí násilí, alkoholismus jednoho z rodičů, psychické nemoci druhého. V mezičase jsme jezdili za jedním z rodičů do psychiatrických léčeben. V mezičase jsem se bála chodit domů ze školy, čekala jsem, odkud schytám ránu a kde bude doma zase krev.
Malá holčička, vystrašená, s drezurou koně a ranami holí, když jsem se zdržela s kamarády a nebo jela na kole po 80ti kilometrech moc pomalu. To vše se dělo v mezičase modliteb, mší a poutí.
Rostla jsem, v odpověď domácímu režimu jsem začala chodit do klubů, scházet se s narkomany, prodivočit celé noci. Poslouchat temnou hudbu, trestat samu sebe hladovkami v domění, že tak bude mé tělo správné. Jak mě učila máma. Našla jsem si alternativního přítele a měla jsem radost, že nejsem to katolické děvče, které jsem žila/hrála z poza mezičasů toho pekla doma. Dlouho se v této ambivalenci žít nedá.
Přišla jsem na vejšku, potkala společenství křesťanů z různých denominací, z nichž každý byl tak svéráznou osobností, že jsem se mezi nimi poprvé cítila moc dobře. S nimi jsem potkala Ježíše. A On konečně potkal mě. A v tom momentě se můj život začal hroutit jako domeček z karet.
Potlačované a léta skrývané domácí hrůzy začaly vyplouvat na povrch. Rozjely se mi těžké úzkosti a deprese s manickými obdobími, na které jsem později začala brát léky. Začaly se mi dít podivné duchovní věci, které jak jsem později zjistila souvisely nejen s mou svázaností temnou hudbou, drogovými přáteli a prostředím alternativních klubů, ale také s okultním pozadím naší rodiny.
Od chvíle co mě Ježíš potkal se mi rozdrolil život. A za to děkuju. Děkuju za to, že můj život se ukázal jako slabý, nemocný, neduživý a hříchem zanesený. Děkuju, že jsou to chvíle absolutního dna, kdy zvláštním způsobem Ježíš působí. Děkuju za to, že není žádná církevní struktura, modlitební společenství, křesťanské přátelství a spiritualita, která by Jeho práci mohla udělat. Děkuju za to, že je to syrovost, ve které se odehrává Jeho vykupitelské dílo. Ve které jedná On sám. Protože už žádná jiná síla a naděje není.
Cesta dnem a utrpením je zvláštní cesta. Není to cesta, kterou chci a kterou bych si dobrovolně vybrala. Ale je to cesta milosti. Je to moje Ježíšova cesta.
A tak, když se začne váš život a vaše vztahy hroutit, je to možná ta největší příležitost pro Boha začít konečně ve vašem životě působit jako jediný Spasitel, kterým je. Když se Otce chytnete za nabízenou ruku a půjdete s Ním do toho černého tunelu, naleznete skutečné Světlo, to Světlo, které není z tohoto světa, z lidí, je to On sám. A pak, pak máte nějak všechno, co vlastně potřebujete.
Časy nejsou lehké, ale Bůh je věrný a vždy je to On, kdo vybíhá první, aby se s námi setkal a zachránil nás.
---
Článek nebyl redakčne editován.
- Z minulých článků si vzpomínám na jedno ústřední téma, které je o tom, že neexistují tzv. obecné rady, které se dají používat na každého hlava nehlava. V tomto článku je to jinak. Najednou tu sama menedžujete nějakou obecnou a zaručenou radu, pomoc, kterou jste dříve (jako metodu) neuznávala.
A nebo to nejsem ja. A je to psycho-pat!
- To těžko, někdo kdo má za oblíbeného autora c s lewise není psychopat.
A taky jsem se to snažila vidět zvnejsku vic.
- Já si představuji pohled zvnějšku takto (uvedu vlastní příklad):
Nikdy jsem se necítil milován a nejsem si jistý, že sám milovat dokážu.
Napadlo mě, co je tím, co působí jinak. Je to článek psaný na výzvu. A nikoliv jako vlastní "vyblejvání" ..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.